Jsem plna dojmů - páč jsem před hoďkou volala policajty; zcela iritována

To bylo tak: nějaký pako na elektrokoloběžce mi hodilo do okna „něco“ = asi zapalovač, ale páč já byla u počitadla, tedy 40 cm od okna, tak jsem vystartovala, vzala ten předmět, hodila ho za tím parchantem na elektrokoloběžce a

zařvala jestli nechce pár přes držku. Evidentně nechtěl, páč prchal, a stejně tak prchali další jeho tři kámoši.

Neprchali ani dlouho, ani daleko, vyfotila jsem si je. Dokonce i ty dva, které jsem donutila vzít petku, kterou mi jejich jiný kámoš hodil pod okno. Pod okno proto, že do okna se netrefil.

Ti dva „hodní“ se vrátili, takže jsem jim sdělila, že tu petku pod mým oknem vezmou a hodí do kontejneru. A inu ano učinili.

A za půl hoďky se mi pod oknem prohnal ten zmetek na elektrokoloběžce, pocákal mi okno, zeď a notebook vodou a zmizel. Zase jsem si zahulákala, ať mi sem už neleze, nebo mu rozbiju držku a že volám policii.

Tak jsem ty policajty zavolala.

Řekla jsem jim, vo co gou – no vlastně o nic, výtržnost. Ti dva „hodní“ zase přišli okouknout, jak to vypadá – policajti je vyzpovídali; dověděli se, kdo byli ti další dva až tři...

A já se dneska v noci budu bát, že nějakej adolescentní zmetek mi rozbije okno.

Nebo se budu bát, že si na nějakýho zmetka počíhám, rozbiju mu držku a neuznají mi to jako sebeobranu.

Bóóóže, to je život.