Když jsem před lety hupla do důchodu, stala se mou nejoblíbenější hláškou (ráda bych si myslela, že jsem si ji „upravila“ sama, ale určitě to řekl už nějaký chytrolín přede mnou) věta: Co mohu udělat dnes, mohu stejně dobře udělat
zítra nebo za týden.
Někdy před třemi lety jsem zjistila, že odkládání něčeho, do čeho se Vám nechce, je prokrastinace. Takže já nejsem líná, já neodkládám práci na „za týden“, já prokrastinuji.
Teď příkladně potřebuji odprášit knihovnu; fakt jo, dělám to jen 2 x ročně a loni před Vánoci jsem to dost odflákla (neboť: Co mohu udělat dnes…to klidně prokrastinuji, že…).
Leč teď už je čas odprášit kvalitně, jakože fakt pořádně. Už pár dní (pár v tomto případě jistěže neznamená dva nýbrž hafo) na to myslím. Přímo se s tím psychicky vyrovnávám. Znamená to sundat z polic cca 400 knížek, všechny otřít, otřít police, knížky zase nandat… Ona mi ta práce nevadí; když na ni mám náladu, dělám ji opravdu ráda. Zatím se jen psychicky připravuji a prokrastinuji.
Nicméně občasné venkovní slunečno, už ráno světlo – zkrátka vzala jsem to odprášení docela vážně. Jakože v nejbližší době; přímo tzv. za pár. A ne za hafo.
Než jsem si uvědomila, že za pár týdnů letím na dovču. Určitě to bude Boeing 737 a já budu tiše i nahlas doufat, že to není ta kategorie MAX, co padá. Anebo jestli jó – a bude to tenhle typ, tak už ty problémy s elektronikou vyřešili.
No a jestli ne, tak nebudu blbá, abych pořádně odprášila knihovnu, když už ji třeba neuvidím.
Ať se o ni postarají pozůstalé. (Mám tři dcery; gramatika je v pořádku.)
Však říkám – možná jsem až moc pragmatická.
