já jsem úplně mimo. Nebudu nostalgicky vzpomínat na láci mléka, na láci knížek jo. Zcela bezvadné knížky stály 35,- Kčs, vycházely v nákladu sto tisíc a ve čtvrtek se na ně stály fronty. A moje dcera Nina teď píše knížku.
Já jsem krkavčí matka, takže bych nepřipustila, aby texty neprošly mou korekturou. Ninuška je vzorná dceruška (jakož i obě její sestry – u všech tří jsou v tom z mé strany léta dřiny a tvrdého odříkání; ale jo časem se to zúročilo – v tom je naděje pro všechny matky: co jste do „spratků“ vložily, to se vám vrátí), takže se s tím vyrovnala.
A protože jsem přečetla leccos, tak ta knížka je (bude) dobrá; zajímavá nejen pro paraplegiky či kvadruplegiky; nejen pro jedince, kteří mají různé fyzické hendikepy; pro každého, kdo nějakým způsobem trpí, ať už fyzicky nebo psychicky… Je to zajímavé čtení i pro jedince zcela zdravé – a nejen proto, že při setkání s hendikepovanými lidmi jsme zhusta mimo a nevíme, jak se zachovat.
A jóó, dělám dcérce reklamu, páč jsem zjistila, jak jsem s vydáváním knížek úplně vedle. Totiž: myslela jsem, že by ta knížka šla vydat k Vánocům. A klídek – zatím není hotová. Ale do půlky listopadu si myslím, že bude. Bude ve Wordu, bude do tisku v tom smyslu, že nebudou třeba korektury (no možná něco málo přehlídnu a jestli jo, tak já si toho všimnu a bude mě to mrzet); fotky budou řazeny tak, aby nekomplikovaly zalomení textu = budou na samostatných stránkách; knížka bude rozvržena do částí a ty budou mít samostatné názvy, což bude už v tom Wordu graficky rozlišené…a blá bláblá.
Před vydáním nasyslíme peníze. Já už zkoumám terén a mám pár lidí, kteří si knížku bezesporu předem zaplatí, a to až tak, že je ten jejich jeden výtisk vyjde poměrně draho…
Původně mi dělalo problém vyúčto a distribuce. Pak jsem zkoukla něco rozprav v parlamentu, a rovnou na tvrdo = vyúčto mě už fakticky nebere. Nina píše „zadarmo“, já „edituji a dělám korektury“ za totéž, což mě ujistilo v tom, že daň z příjmu – mezi námi jakého? – mi vskutku starosti dělat nemusí.
Nicméně zajímala mě ta distribuce. Ninuš ji vyřešila. Knížky si nechá normálně poslat domů a s přítelem Vojtou je budou balit, psát na ně adresy těch, kteří si je „předplatili“ u vydavatele = tiskárny. Ninuška každému „předplatiteli“ předtím do knížky napíše věnování… a má holka jedinej problém. Totiž že s Vojtou budou jezdit na poštu jen jednou týdně, takže zájemci budou muset nějakou dobu čekat.
A už jsme u litru plnotučného mlíka za korunu padesát a mého nepochopení kapitálizmu. Přesně takto: někdo (nóó někdo mi je ukradenej, dcerušku Ninušku míním) napíše knížku. Sežene si na ni peníz na vydání. Až tak, že nebude potřebovat nic moc – žádné korektury, žádnou editaci, grafické zpracování, kdyby bylo nejhůř, jen technické zpracování. Čímž míním přelití z Wordu, v němž je knížka psaná, do programu, v němž bude vytištěná.
A inu ano nejprve Ninuš nasyslí peníz pro vydavatele, zašle předem na počet výtisků a pak se bude tisknout.
Moje „kapitalistická“ představa, ausgerechnet posílená covidovou pandémií, byla, že když do půlky listopadu dáme knížku dohromady, tj. včetně fotek, tak nejni problém, aby byla hotova k Vánocům. Teda takhle – protože ji Ninuš s Vojtou hodlají doma balit, psát adresy a vozit na poštu, tak by měla být hotova asi tak do 10. prosince. Aby aspoň někteří zájemci měli šanci mít ji před Vánoci.
Nicméně reálný kapitalismus mě dostal – vytištění knížky trvá půl roku nejméně. Někdy déle. Kdekdo z nás udělá prakticky všechno, prachy dám předem a čekám půl roku? Na tohle mám hlášku – nasrat na hrob, žádný kytky.
Ale nechci tím žádné případné vydavatele, resp. tiskárny naštvat. Prostě jen - Já ten kapitalismus fakt nechápu.
