Reforma je málo, revoluce je moc!

Toužíme po změnách, doufáme, pídíme se, hledáme. Většinou se zklameme, ale chceme být šťastní a zaopatření, takže stále hledáme "dokonalého" vůdce a stále více se nám hodí představa toho, že události tak nějak stejně běží  bez možnosti je ovlivnit.

S reformami i revolucemi je to složité.
Ty změny "k lepšímu", které vymyslí politikové, kteří obvykle na oko přizvou nějakého odborníka, jehož stanovisko pak elegantně nevezmou na vědomí, nefungují způsobem, který by lidé očekávali.
Spontánní útoky na paláce, či parlamenty s sebou zase nesou podivný paradox. Revoluce dokáže svrhnout stávající režim, ale její vyvolavatelé mají většinou bídný plán "co pak". Většina překotných změn pak skončí ještě větším marasmem, než byl původní, byť nespravedlivý a nedokonalý systém.

Účelové revoluce, jakou byla VŘSR, jejíž revolucinoáři byli štědře financováni Německem a de facto posléze umožnili ukončení bojů na východní frontě, náš "Vítězný únor", který měl dostat Československo do sféry vlivu SSSR či ekonomické převraty napříč světem samozřejmě svůj plán měly. Ten ovšem neměl sloužit občanům, ale mocenským elitám. Živočišná zvednutí davů ve Francii či Číně, bojkot anglického zboží v Indii během pasivní resistence, kterou vyhlásil Mahátmá Ghándí nebo to, co se děje v dalších zemích měly a mají svou ideu. Problém je, že v jejich průběhu a jejich výsledkem, bylo a je nesmírné krveprolití.

Reformy jsou většinou prosty kontaktu s realitou. Úředník vymyslí kritérium (třeba vztah veřejného dluhu a hrubého domácího produktu) a vláda pak připraví plán, jak toto imaginární číslo splnit. To, že metody naplnění těchto kritérií v drtivé většině znamenají omezení svobod či diktát společnosti v podobě zvýšených daní nebo omezené péče státu o oslabené vrstvy obyvatelstva se v první chvíli samozřejmě neříká.

Náš systém není dokonalý, ale je to to nejlepší co bylo vymyšleno...

Ve všem co se týká lidského chování funguje ovlivňování či dokonce manipulace. Od barevného  schématu, který používá systém Vašeho počítače, přes hudbu v nákupních centrech, skladbu programů, složení publika v předvolebních debatách, až po barvu zábradlí, vše je pečlivě připraveno, aby výsledným produktem byl člověk loajální systému. Může na něj nadávat, ale nemá dost síly a vůle jej měnit. Vlastně je dokonale přesvědčen, že ani neví jak. Je ochoten systém bránit, protože je přesvědčen z hlouby duše, že jakákoliv alternativa je anarchií nebo totalitou.

Od základní školy jsme cvičeni, abychom věřili v posloupnost politických zřízení tak, jak se učila za minulého režimu. Prvobytně pospolná, otrokářská, feudální, demokratická - poslední vývojový stupeň, tedy komunistická, byl posunut do roviny krvavého experimentu. Žáčkovi se nesděluje, že prvky otrokářství přetrvaly až do současnosti. Nepředkládají se mu paralely mezi bohatstvím některých států, našich vzorů, a miliony otroků. Nelidské praktiky, které si v ničem nezadají s krutovládou Stalina a Hitlera se shrnou v našlapaných osnovách do označení "nuzné podmínky".

Vůbec máme talent vytvářet slova, která umožní, aby strašlivě nelidské jednání neznělo, zase tak příšerně.  Stejně jako může bída, nuzné podmínky či nedostatek potravin v učebnici dějepisu ukolébat studentovu mysl, že nebylo zas tak zle, mohla v minulosti slova "zvláštní opatření" či "karanténa" maskovat Holocaust.

Dnes máme jiná slova. "Restrukturalizace" nám maskuje to, že přijdeme o práci. "Globalizace" nám zase neřekne přímo, že naše vlast bude vypleněna nadnárodními koroporacemi, které vyčerpají co mohou a potáhnou jinam, kde je ještě levněji. Není zločinem chtít podnikat se ziskem. Nelidské jednání teprve přináší touha zisk maximalizovat.

Peníze jsou zdrojem nedostatku...

Otcové moderní ekonomie jako byl Adam Smith předpokládali, že trh si tak nějak pomůže sám. Neznali rychlou a levnou přepravu na velkou vzdálenost mimo lodí. Přišlo jim nesmyslné dovážet plodiny, které se pěstovaly v místě, kde existovala poptávka. V knize "Pojednání o vzniku a povaze bohatství národů" v podstatě definuje zmíněný pan Smith liberální ekonomii. Peníze v té době byly protihodnotou zboží či cenných kovů. Ještě snad v první polovině 20 století jste mohli dostat za 35 U.S. dolarů unci zlata. Tento "zlatý standard" fungoval. Mělo se za to, že tím, že člověk udělá to nejlepší pro sebe, zároveň pomáhá i své komunitě. Jistý pan Marx vymyslel nadhodnotu, třídní boj a dělení světa na majitele výrobních prostředků a majitele kapitálu. Cesta ke globálnímu pojetí ekonomiky byla otevřená. K tomu se přidal po válce John Nash s řízenou dynamikou a překopal základní tezi. Od teď bylo nejlepší udělat to nejlepší pro sebe, ovšem s ohledem na skupinu. Tento sympatický matematik tak vlastně definoval to, že firma je primární a život zaměstnanců je na druhém místě. Manipulace mysli dosahuje svého triumfu, když politik zruší závislost národní měny na hodnotě.

Tisk nekryté měny bylo ještě před 20 lety zločinem.

V dokumentu (Modern Money Mechanics) Federálního rezervního fondu, po celém světě známé jako FED, tedy centrální banky USA je zevrubně popsán systém, kterým vznikají peníze na základě částečných bankovních rezerv, tedy na základě hodnoty měny, která je již v oběhu. Protihodnotou nových peněz jsou dluhopisy, ke kterým se účtuje úrok.

Z logiky tohoto procesu vyplývá, že je jeno otázkou času, kdy se původní měna zcela znehodnotí a všechny peníze v oběhu budou vlastně dluhem. Jak tento dluh bude splacen?

Nebude!

Pokud by totiž došlo k úplnému zplacení dluhu v systému "flat" měny, stáhli bychom z oběhu všechny peníze. Jak by ale byl zaplacen úrok, který se k dluhopisu účtuje? Tento úrok samozřejmě může být zaplacen jen tak, že se  opět tiskárny cenin rozeběhnou. Z tohoto začarovaného kruhu není úniku.

Návrat ke zlatému standardu je pro ekonomy tak nepředstavitelná věc, že jí podmiňují dohodou všech centrálních bank světa. FED, který je vlastně soukromou firmou několika velice významných společností by na toto samozřejmě nikdy nepřistoupil. Zcela mimo chápání normálního člověka je způsob, jakým tedy státy udělují půjčky rozvojovým zemím, které pak musí platit surovinami, protože na podmínky za kterých půjčuje Mezinárodní Měnový Fond a Světová banka nemohou dosáhnout. Většinou půjčky ani nejdou přímo do zemí, které je čerpají, ale do společností, které za ně vybudují například infrastrukturu. I Česká republika kdysi úvěr MMF čerpala a velice by mě zajímalo, jak to proběhlo a co bylo za tyto peníze vybudováno. To, že došlo k privatizaci a naše země se stala zcela závislou na globálním toku zboží a peněz je však zcela evidentní.

Problémem měny fungující podle zlatého standardu prý je, že by příliš kolísal její kurz v závislosti na výkyvech ceny zlata na komoditní burze. Je úsměvné, že tyto výkyvy jsou způsobeny spekulacemi na změnu ceny zlata v době dodání, tedy obchodováním s tzv. Futures kontrakty. Kurz měny opřené o aktivum by tedy prý měl opět ovlivňovat obchod s něčím co neexistuje. A možná ani existovat nebude. Některé údaje napovídají, že je vydáno víc Futures na zlato, než je nejen jeho objem v depozitech, ale možná i více než se ho podaří vytěžit. Burza sama o sobě byla skvělá věc, když jste si jako zemědělec chtěl pojistit, že prodáte úrodu. Finanční deriváty slouží pouze ke generování zisku, který je reprezentován hodnotou, která nemá nemá žádnou reálnou hodnotu. Imaginárnější svět si lze představit jen s pomocí notné dávky náboženského zapálení.

Papíry, které tiskem dalších cenných papírů stále ztrácejí hodnotu (nevyhnutelně ke státnímu bankrotu) vyměňujeme za stále menší objem zboží a služeb. Daní kterou obětujeme systému je naše práce - náš život.

Politik nám nepomůže

Cílem politiků z povahy jejich činnosti není řešit problémy, ale dohodnout se. Příliš často vidíme, že zákon, který je výsledkem kompromisu neobsahuje nic z původního záměru předkladatele. V našem právním systému (Ruský systém) je právních norem tolik, jsou tak složité a obsahují taková omezení, že nelze během života zákon neporušit. Pouze úředník rozhodne, kdy nám udělí postih. Znáte určitě i ze svého okolí větu: "Když budou chtít, tak si něco najdou..."

Náš stát, stejně jako většina dalších (krom těch, které si prostě někdo koupil za peníze z lupu) byly při svém vzniku formovány ideou. Touhou kmene, konečně se usadit, touhou rodů společně se bránit, přežít nebo zoufalou snahou národa se osvobodit. Podívejme se dnes na většinu politiků. Jaký sen reprezentují? A jaké jsou naše sny?

Řešení je rekonstrukce

Budu muset vyrazit do práce (otrok musí odevzdat svůj díl energie za život v relativním bezpečí a pohodlí), a tak budu stručný. Zdaleka jsem nevyčerpal vše, co formuje pocit krize, který ve společnosti cítíme. Mohl bych mluvit o rozdělení a účelovém rozdělování národa. O vzniku ratingových hodnocení a o tom, že špatné zprávy účinkují na psychiku daleko více a déle než zprávy dobré. Mohli bychom mluvit o tom, jaké má stát funkce, proč si jej platíme a také o tom, že svou povahou je tento stát více fašistický, než kdy byl komunistický. (Kolik se zrušilo, školek, škol, pošt, policejních stanic, dopravních spojů, tratí, služeb a naproti tomu, kolik se zrušilo finančních úřadů? Čím dál víc fungují jen instituce, které slouží k vybírání poplatků a daní a jejich vymáhání)

Rekontrukce spočívá v pečlivém nastudování toho co tu bylo, fungovalo a z nějakých důvodů bylo převálcováno silou. Pan Henych v Dějinách vědomí píše: "V čele stáda nemůže stát moudrost, ale síla. Kde vítězí síla, tam moudrost umírá..." Vzpomeňme si na legalistický přístup k právu, kde se nejen trestá provinilec, ale hledá se i příčina provinění a vyvíjí se snaha o její odstranění.

Ve velkých korporacích začíná fungovat systém kruhového řízení. Pyramida s hierarchií neumožní spokojený život své základně, která musí být co nejširší, ale jen hrstce vyvolených či spíše vybraných kolem jejího vrcholu. Kruhovou strukturu, společenské role a morálku definovali mnozí. Nejlépe snad Konfucius.

Téměř žádné zboží se dnes nespotřebovává v místě svého vzniku. Vzniká tím další závislost ekonomik na toku zboží a financí. Dříve bylo jasné, že když jste někomu našetřili na chalupu a on za 20 let šel, tak si tu chalupu opravdu koupil. Dnes našetříte dětem na kilo zlata a ony si za 30 let koupí tak maximálně pozlacenou propisku. Je to samozřejmě proti principu fungování všeobecně oblíbenému sdružení s názvem EU, ale nemohu si pomoc.

Vzdělávání je téma na samostatný článek. Všiměte si jak média utvářejí názory lidí. Kolik lidí prezentuje svůj pohled na věc nebo prostě jen memoruje zpravodajství. Nevím co pořád opravujeme na Komenském, ale jisté je, že ten pán to vymyslel opravdu dobře. Taoistický nebo Toltécký způsob výuky (jedni učí vlastním příkladem a druzí nechají žáky aby si na většinu věcí přišli sami) by byl jistě pro mnoho učitelů také za hranicí představivosti.

Většina našich problémů je technického rázu

Je potřeba se opravdu od základů zamyslet nad tím, proč vůbec chceme mít svůj samostatný stát. Velice těžko bych se osobně mohl oprostit od nepostradatelného motivu historického a vlasteneckého. Co dál?
Jací chceme být? Jakou úlohu chceme ve světě hrát?
A nečekejme na ty zvolené až nám to řeknou. Ti jsou rádi, že jsou tam a víc je nezajímá.

Uvědomujeme si vůbec, že naše problémy nesouvisí s politikou, ale jsou většinou technického rázu? Potřebujeme nemovitosti, zboží a služby. Vše ostatní je Perikleovou labutí písní o Antické demokracii, která, mezi námi, nebyla vůbec demokratická. (Reálně vládly cca 2% populace) Opravdu musíme denodenně řešit nádherné, ale virtuální hodnoty, jako jsou svoboda, pravda a bůh? Nebo to vše jen má odvést pozornost od toho, že by na tyto krásné věci bylo mnohem víc času, kdyby nám stát dal konečně pokoj?

Nenechme se rozdělovat propagandou! Když s někým mluvíme, zeptejme se sami sebe, zda mluvíme opravdu my, nebo naše přesvědčené a přesvědčitelné ego! Jděme na hranici představivosti!

Vždyť jedinou jistotou ve vesmíru je změna...