Proč jsem se neubránil dojetí?

Čtu mnoho o smrti našich hokejistů. A mnohdy se nestačím divit. Reakce, protireakce. Proč se ze smrti člené národního týmu stává kontroverzní téma? Proč se bojíme projevit národní pospolitost a hrdost i v dobách smutku?

Zpráva o pádu letadla mne zastihla v práci. V první chvíli jsem to považoval za špatný vtip. Blíží se 11. září a lidé si na všudypřítomnou smrt tak nějak zvykli. Pak jsem byl ubezpečen, že spadlo letadlo Lokomotivu Jaroslavl a mezi oběťmi jsou i naši hokejoví mistři a slovenská legenda.

Nechutné De Ja Vu smrti Ivana Hlinky. Zase přicházíme o elitu.

Přečetl jsem si, že se fandové setkají 8. 9. 2011 v 15:00 na Staroměstském náměstí, tak jsem vyrazil. Dres. Vlajka, která zcela osamocena plápolá i jindy, než když se "něco vyhraje". Ale 5., 8. a 9. květen, 6. červenec, 28. září a 28. říjen nemají zatím dost potřebného lesku i pro sousedy. Nevadí. Koupil jsem v květinářství 3 svíčky. Paní mi při placení přidala ještě jednu a hlesla: "Zapalte tam jednu i za nás..." a dodává "já jsem teď přišla z pohřbu, mám opravdu těžký den."

Když mě lidé vidí v metru, někteří se otočí k sousedovi a pronesou něco ve smyslu, že by tam asi měli vyrazit. Hlavou se mi honí vzpomínky na Rachůnkův gól 7 vteřin před koncem. Bojovat až do poslední vteřiny. To je odkaz, který stojí za to! Ve svých myšlenkách se obracím i k rodinám zemřelých. Neumím si představit co prožívají. Asi nikdo, kdo nezažil něco podobného. Byli to tátové od rodin. Synové.

"U koně", kde se slavilo od roku 93 ve Vídni, ale hlavně to sladké vítězné únorové ráno v roce 1998, kdy z Nagana přiletěli hoši ověnčení Olympijským zlatem ve speciálu společně s Katkou Neumanovou, zapálím jednu svíci. Neuniknu pozornosti příslušníku Městské policie. Když nechtějí aby lidi na podstavec lezli, tak proč sundávali řetěz z lipových listů?

Nedaleko sochy mistra Jana z Husi vzniká na dlažbě smutná mandala ze svící, květů, fotografií. Lidé přicházejí mlčky. Potkávám pár kluků, které si pamatuji z loňského vítězného "Staromáku". Obíhají nás fotografové a televizní štáby.

Tihle kluci nepatří jen rodinám, tak trochu patří všem. Jsou symbolem vzdoru národa, kterému několik posledních desítek let "ti nahoře" příliš nepomáhají. Naopak. Nejen v posledních dvaceti letech, ale celou dobu po II. světové válce mu spíše škodí. Jejich úspěchy jsou semínkem národního sebevědomí. Hrdosti. I když s tím nemusí někdo souhlasit, tak jsou vzory.

Proto paralela s neméně smutným, ale anonymním osudem obětí jiných nehod je nesmyslná. A podle mého názoru lidé, kteří říkají: "...no co, na silnicích zemře za týden 100 lidí a nikdo tryznu nepořádá..." nemají něco v hlavě v pořádku.

O to hůř, když to říkají politikové, kteří měli sice dost soudnosti, že se na náměstí neukázali, ale do médií si stejně svou schnilou cestičku našli a zase si cintají pentli.

Nevím kdo má právo soudit, jakým způsobem vyjadřujeme smutek. Já jsem se dojetí neubránil. Bude mi 35 a bulel jsem jak malej kluk. S dívkami o generaci mladšími jsem si zazpíval hymnu a když začalo skandování, tak jsem odešel. S novodobými rytíři národa se loučím v tichosti. Pokleknutí a minuta ticha... Ano.

Dojala mě tragédie mladých kluků, kteří měli dost odvahy aby svůj sen dotáhli do konce. Ztráta pro jejich rodiny není vyjádřitelná slovy. Jen účastnou kondolencí. Ze ztráty se bude muset dostat reprezentace a klub. Hráči jsou nahraditelní, kamarádi v kabině ne. Zůstanou prázdná místa a jedním z dobrých počinů podle mě je, že v národním týmu budou čísla padlých hokejistů navždy patřit jim.

Sen o národní hrdosti, všední a samozřejmé se mi dnes trochu vzdaluje, když čtu ty spousty stupidních komentářů, které mne snad mají přesvědčit, že nemám cítit smutek. Že si mám dávat pozor, aby na tragédii někdo neparazitoval. Jsou tak liberální a otevření, že přinášejí nátlak a diktát z druhé strany.

Neciťte nic. A hlavně ne pro vlast a národ. Hodí se nám to! Nebudete se bránit, abychom Republiku dorozkradli, když Vám nebude na ničem záležet, tedy na ničem a nikom krom nás samých.

To slyším z jejich úst.

A milí prázdní a bezcitní troubové - "smutnit" si budu kdy a kde chci, a jak dlouho se mi zamane.

Věčnou slávu a pokoj všem padlým klukům, kteří dělali něco pro tento národ, od dávné minulosti až podnes.