K čemu je mi svoboda projevu?

Co vlastně říkáme, když se vyjadřujeme k události nebo problému? Kde se bere názor, a jak v tom všem vlastně "plove" odkaz školních let?

Udělal jsem si na sobě takový test a měsíc jsem vynechal všechny sdělovací prostředky včetně RSS kanálů a Internetu. Přes to jsem zaznamenal hlavní události díky svým přátelům. Smutné události. Když jsem skončil tento "informační púst", zjistil jsem, že vlastně nevyjadřujeme svůj názor, ale opakujeme jen to, co nám sdělí média.

Všichni kdo mi o událostech vyprávěli, více či méně přesně interpretovali obrazy, které jim předložila televize a další zdroje poznání.

Kdysi jsem v jedné knize četl, že: "nečinnost je schvalováním vraždy v různých podobách." Dá se s tím ztotožnit a odmítat hladomor nebo masakr. Ale co víc můžeme dělat? Svou moc jsme odevzdali "mocným", pravděpodobně proto, že věříme, že politici jsou sto problémy vyřešit (snad laskavý čtenář pochopí mou ironii v "hlase").

Opravdu tedy věříme, že když budeme opakovat to co se nám předkládá, že se náš život zlepší? Samozřejmě nás takto pěkně vycvičili ve škole, kde slavil úspěch vždy jen ten, kdo pěkně uměl zopakovat to, co jest psáno v knihách. Vlastně už se ani neučíme z knih. Učíme se z učebnic - zvláštních knížek, které nám filtrují to co máme umět, a to, co je nepodstatné.

Když jsem po letech odpočinku od školní docházky našel zpět cestu ke klasické literatuře, objevil jsem mnoho nádherných knih a v nich mnoho nádherných pasáží, o kterých nebyla v "povinné" látce ani zmínka. Byl jsem vždy jen testován zda vím kdo, co, kdy, s kým... ...a většinou jsem docela dobře uspěl. Nikdo mě ale nevedl k tomu, abych se ptal "proč?".

Zrovna tak nelze seskupit zprávy z celého světa do "zpravodajské hodiny". Jen z hlavních médií mi denně přijde do Feedreaderu přes 1000 zpráv. Od agentur, až po přepisy jednotlivých mediálních titulů, jedná se vždy o subjektivní pohled. Něco jako "objektivní zpravodajství" snad ani nemůže existovat, pokud si vzpomeneme, jak fungovala v dětství "tichá pošta".

Proto jsme mnohdy zhnuseni "holinkami" aniž bychom tušili, že za tím vším jsou "hodinky"...

K čemu je nám svoboda projevu, když jen opakujeme to, co řekli druzí, možná (ale jenom možná) více informovaní? A jak můžeme změnit to, co se děje na druhém konci světa, když nejsme sto změnit dění ani ve své vlastní zemi? Rezignovali jsme, že to lepší nebude?

Zkusme se společně vrátit tedy ze státního a globálního rozměru k sobě navzájem. Přistupujme k sobě poctivě a naslouchejme si. A mluvme... ...mluvme o svých vlastních prožitcích a pocitech. Tak věřím, že si dokážeme vychutnat jednu z mála svobod, která nám zbyla. A také věřím, že tak může vzniknout něco velice zajímavého. Můžeme poznat, že pravda existuje. I když třeba bude vypadat jinak než ta, která se objevuje na čtecím zařízení televizních zpravodajů.