Občanům zklamaných současnou politikou a stavem věcí veřejných, k akceptaci státu jako státu právního, a tedy spravedlivého, již nepostačuje pouhá existence veřejné moci, která rozhoduje o jejich právech a povinnostech.
Snad by bylo užitečné, kdyby občan věděl a viděl, že zde existuje ten, kdo „hlídá hlídače“, ten, který sice sám nerozhoduje, ale zřetelně a hlasitě volá po tom, aby bylo rozhodováno správně nejen podle litery, ale také podle rozumného smyslu zákonů a nařízení. Aby zde byli nejen ti, kteří rozhodují, ale také ti, kteří se starají o to, jak je rozhodováno. A v tomto smyslu ombudsmanství představuje fenomén, který reálně může přispívat k tomu, aby zastupitelská demokracie byla i nadále chápána jako funkční systém správy věcí veřejných.
To pro mne není nic nového, ale také to není a nebylo vždy jednoduché. Moderní společnost je charakterizována mimo jiné i tím, že stále stoupá počet občanů, kteří své osobní nebo skupinové zájmy a požadavky považují za obecné, dokonce lidská práva, která bez odpovídajících povinnosti musí být respektována. Tím nás ovšem vzdalují od světa, ve kterém jsme si v právech všichni rovni.
Jistě je potřebné a užitečné řešit záležitosti jednotlivých občanů, kteří se dostali do sporu s orgány veřejné moci. Ale myslím si, že úřad ombudsmana by měl činit více: že by měl být jaksi denně přítomen ve veřejném prostoru se svými názory, poznatky a zkušenostmi obyčejných lidí z jejich každodenního života. Kontakt s těmito poznatky a zkušenostmi ombudsmana by jistě prospěl zákonným předlohám, které se pokoušejí řešit vážné lidskoprávní problémy, před kterými stojíme. Proč by např. zákon o sociálním bydlení nemohl být představen a předem projednán u veřejného ochránce práv?
Prvé dva dny v úřadě jsem se spíše seznamoval s pracovištěm. Nicméně jsem odpověděl na desítky dopisů, kterými se občané obrátili na ombudsmana se záležitostmi, jejichž řešení však není v jeho kompetenci. Nelze jim však jen toto sdělit, myslím, že patří k povinnostem ombudsmana i v těchto případech jim poskytnout jednoduchou informaci kam se mají obrátit a co mohou a mají dělat.
Na práci zástupce Veřejného ochránce práv hledím s očekáváním a nadějí. Snad bylo v uplynulých dnech řečeno i to, co by mělo být rychle zapomenuto. Sotva lze spravedlivě toho, kdo se vzdá postavení známého pražského advokáta a poslance s velkou podporou veřejnosti, označit za „vysloužilého politika“. A za situace, kdy se před několika týdny nikoliv nepodstatná část veřejnosti domnívala, že by celý stát mohl úspěšně řídit a reprezentovat ten, kdo je ještě o rok starší, než jsem já, není snad nutné připomínat, že ne všichni senioři jsou ve stavu, v jakém je předvádí Partička v pořadu „Penzička“ na obrazovkách TV Prima…
