Solidarita s vypálenými? A co s nevypálenými?

Vlna solidarity s romskou rodinou, postiženou zřejmě rasově motivovaným útokem, který, pokud  se potvrdí dosavadní předpoklady, můžeme nazvat útokem teroristickým, je jistě  správnou a vítanou odpovědí těm, kteří viní český národ nejen ze skrytého rasismu, ale i z dalších nectností, plynoucích z někdy problematického soužití „většinového“ a „nepřizpůsobeného“ obyvatelstva.

Dik za to. Přesto však toto náhlé vzedmutí lepších stránek nejen lidského, ale jaksi i vládního veřejného potenciálu, nezakrývá a nečiní méně naléhavými otázky staré i nově se objevující. To si teprve po žhářském útoku někdo kompetentní v obci všiml, že rodina bydlí v domě, který jí nepatří a k němuž nemá žádné užívací právo? Nikoho v obci, okrese nebo dokonce v kraji nezajímalo, jak a kde tito, a jistě i jiné lidé, bydlí? Komu, kolik a za co platí?  A pokud by někdo namítal, že bydlení je soukromá záležitost, do které veřejné moci nic není, pak se jistě mohu ptát, zda majitel domu z příjmů, byly-li jaké, platí řádně daň? Neznámo z jakých důvodů, bůhví jak a kým obydlený dům, neznámého majitele, to je realita spořádaného, nebo dokonce právního státu?  Nyní, po žhářském útoku,  místo navštíví ministr, postiženým lidem je poskytnuta pomoc.  Až po té, co shořel cizí dům, ve kterém tito lidí bydleli? Nebyl náhodou naléhavý důvod řešit situaci těchto lidí, této rodiny, před tím, než  ke zločinné události došlo? A není náhodou takových rodin po Čechách více? Nepřibývají dokonce s politikou jen sobeckého vlastního zájmu  bez ohledu na zájem veřejný? Nebo je to vše každému a všem, včetně státních, samosprávných a jiných orgánů,   jedno. Každý se, konec konců, má postarat sám o sebe, ne?  Ale jen do doby, než nám někdo do okna hodí zápalnou láhev. Teprve pak jsme, od ministra po starostu,  připraveni pomáhat….