O ševcovských kopytech

Ševcovské kopyto je výborná pomůcka: opravovaná bota se v　něm krásně upne a švec může zdárně pracovat. Proto také známé přísloví nabádá ševce, aby se svých kopyt drželi, tedy aby se nepokoušeli opravované boty umísťovat jinam, na jiné předměty, protože pak by se jim práce nedařila.

Nejde však zdaleka jen o ševce, neboť i když vztah ševce a jeho kopyta je dnes už spíše záležitostí historie nebo řemeslnického skanzenu, výzva k　tomu, aby se každý měl držet toho, čemu rozumí, zdaleka není dnes zbytečná.

Ba právě naopak. Velmi je rozšířena představa, že takovým vhodným kopytem na cokoliv je vlastní názor. Mám-li právo na názor, mám také právo tento svůj názor použít jako vhodné kopyto k　nakládáním s　čímkoliv. Zdá se mi, že se jaksi zapomíná, že sice opravdu mohu mít na cokoliv vlastní názor, ale pokud je takový “názor” v　elementárním rozporu s　objektivní realitou, nemá takový názor žádného praktického smyslu. Pokud mám názor, že Země je placatá, nám na takový názor jistě právo, ale žádnou rozumnou ševcovinu, tedy pořádnou práci, s　ním nesvedu. Zapomíná se, že některé skutečnosti nemohou být jen tak beze všeho předmětem názoru, ale že je také potřeba mít nejen názor, ale i znalosti. Buď věc znáš nebo neznáš, a jaký máš názor, je zcela bez významu.

Po tomto všeobecném úvodu bych se rád vrátil k　jedné polemice, která v　mediálním prostoru probíhá. Vynikající a mnou obdivovaný (a také na stránkách Práva, A2 a jinde pozorně čtený) politolog Oldřich Slačálek se v　Právu (Ubytovny místo práv, Právo 16. 3.2013) pustil zcela oprávněně do kritiky bytové politiky u nás, ale současně, opouštěje poctivé kopyto politologické uvedl:…deregulace nájemného může z　bytů vystrkat kdekoho. Zvláště, když se spojí se sníženou ochranou nájemníků, jak má od 1. ledna 2014 přinést občanský zákoník.” To všem pravda není a právo není vhodným kopytem pro názor. Pokusil jsem se toto nedorozumění napravit a vysvětlit, že nový občanský zákoník spíše práva a jistoty nájemců posiluje, než by tomu bylo naopak (Práva nájemců bytů se nezhorší, Právo 19. 3. 2013). Na to reagoval O. Slačálek “dopisem” redakci (Právo 22. 3. 2013), kde sice připouští, že některé změny v občanském zákoníku mohou být změnami k lepšímu, ale současně píše: “Zapomíná ale dodat (jako já, pozn..S.K.), že zákon nově už nebrání řetězení nájemních smluv na dobu určitou a ruší také povinnost majitele poskytnout bytovou náhradu vystěhovanému nájemci (dosud platí odpovědnost majitele za nájemníky, pokud nejsou vystěhování kvůli vlastním prohřeškům typu neplacení nájemného).”

Na právo sice můžete mít názor, ale především ho musíte znát. Nic z　toho, co bylo v　dopise redakci napsáno, pravdou není, resp. není zde nic, co by práva nájemců nad současnou míru ohrožovalo.Především vůbec není jasné, jaké ohrožení nájemců má autor na mysli, pokud hovoří o “řetězení nájemních smluv na dobu určitou”. Odjakživa lze nájemní smlouvu uzavírat na dobu určitou nebo neurčitou. Tak tomu bylo, je a bude i po účinnosti nového občanského zákoníku, a ten na této skutečnosti nic nemění. O tom, že by k　něčemu došlo “nově”, jak píše O. Slačálek, nemůže být řeči!

Jiná věc je, že u bytů by nájemní smlouva na dobu určitou neměla být uzavírána na 6 měsíců nebo na rok, jak se teď děje (byt není hotelový pokoj), ale to je něco jiného. Navrhoval jsem, aby u bytů mohla být nájemní smlouva uzavírána minimálně na dobu 3 let, jako tomu bylo i v　jiných evropských zemích, ale toto nebylo přijato…

Ale opakování nájemních smluv uzavřených na dobu určitou nemusí být pro nájemce nikterak ohrožující, pokud bude v　nájemní smlouvě uvedeno (jak je v　civilizovaných zemích, kde si pronajímatelé váží slušných nájemníků, obvyklé), že pokud nájemce bude řádně plnit své povinnosti, má právo na opakované uzavření nájemní smlouvy za stejných podmínek. A pronajímatelům taková smlouva poskytuje dostatek ochrany před nájemci, kteří své povinnosti plnit nebudou: nájemní smlouva jim bez výpovědi zanikne uplynutím času.

Pokud jde o opatření náhradního bytu, měla tato povinnost pronajímatele svůj smysl v　době, kdy výše nájemného byla regulována právním předpisem a pronajímatel měl povinnost opatřit nájemci “rovnocenný náhradní byt”, přičemž rovnocennost se vztahovala i na výši nájemného. Nemohl mu nabízet náhradní byt, kde nájemné bylo tzv. tržní. S　tímto dobrodiním se však již v　r. 2005 vypořádal Ústavní soud, který vyslovil závazný názor, že výše nájemného není u náhradního bytu rozhodujícím kriteriem. A protože od této doby pronajímatelům stačí ke splnění povinnosti opatřit　 náhradní byt předložit jakýkoliv inzerát o volném bytu, kterých je všude dostatek, nemá tato povinnost už žádný význam. Že takový byt nemusí být po nájemce finančně dostupný je jiná věc, ale s tím občanský zákoník nemá nic společného. Rozhodně se současné postavení nájemců nikterak nezhoršuje, jak se zcela mylně O. Slačálek domnívá.

Lidi netěší přítomnost a obávají se budoucnosti. Je proto třeba vážit slova a neděsit je více, než je nezbytně nutné. Zejména z úst a pera těch, kterým lidé věří a jejichž názory přijímají za své. A k　těm O. Slačálek bezesporu patří. Na té části nového občanského zákoníku týkající se bytového práva jsem se – drže se přísně svého kopyta - aktivně podílel a neobhajoval bych nic, co by práva nájemců omezovalo nad jakž takž únosný dnešní stav.

(Psáno pro Britské listy 25.3.2013)