ČSSD na křižovatce

 Na otázky  novináře z Týden.cz  jsem   zcela po pravdě řekl – podobně jako jiní  dotazovaní poslanci ČSSD – že kolem sebe slyším, že Jiří Dienstbier (JD) se nyní chová tak, že to ČSSD poškozuje a že mnozí dnes po této zkušenosti říkají to, co si již mysleli dávno, totiž že JD nebyl vhodný kandidát.

 Ohlasy   na tyto mé výroky byly různé,  věc je podle mého názoru mnohem závažnější, než se na první pohled zdá. A zaslouží  si zásadnější zamyšlení. 

ČSSD je nyní opravdu na jedné z křižovatek svého dosavadního vývoje a v  mnohém  může její další vykročení ovlivnit politickou scénu u nás.  To, co ČSSD nyní potřebuje, je  vysoká míra jednoty, má-li i nadále být hlavní opoziční stranou proti současné vládní koalici.  Představa, že část členů a funkcionářů  (a nemalá část voličů jejího prezidentského kandidáta) této hlavní opoziční strany podporuje na úřad prezidenta místopředsedu vlády, proti které opozice protestuje, je z povahy věci  pro pověst strany zničující. A zatím nesmělé hlasy  zvažující možnost rozdělaní ČSSD na onu „moderní a progresivní s JD v čele a onu zastaralou, mimoevropskou soc. dem.  se Sobotkou a Haškem“,  nejsou ničím jiným, než hlasy bubnů  zvoucích do budoucích politických bitev… 

JD byl  řádně zvolen kandidátem na prezidenta republiky za ČSSD.  Jak už to tak bývá, mnozí měli jiný názor, mnohým se zdálo, že zde ČSSD opět, jako již mnohokráte před tím, využila jen  momentální obliby   svého člena, ale nikdo nemůže říct, že by ČSSD jediným slovem JD nepodporovala, i když si mnozí mysleli, že by možná podpora Zemana – byť kandidáta jiné politické strany – byla lepší.  Loajalita členů ČSSD   ke svému kandidátovi byla prakticky po celou volební kampaň  bezchybná.  Já ve své – byť neúspěšné -  senátorské volební kampani  jsem vždy pořádal jakékoliv setkání s občany jen současně  s podporou petice na podporu našeho  prezidentského kandidáta. Nikdy, ani na uzavřených jednáních, jako např. na schůzi poslaneckého klubu, jsem se nesetkal s žádnou pochybností o tom, že je potřeba našeho kandidáta podpořit. Potud  ČSSD nemůže nikdo nic vytknout.

Situace se začala měnit ke konci volební kampaně, kdy  někteří členové, ale i voliči,  začínali mít dojem, že  JD nepostupuje tak, aby společnost sjednocoval, ale že kampaň vyhrocuje do konfliktů  především se Zemanem.  K tomu přistoupila rétorika ohledně otázky, zda Zeman je nebo není levicový kandidát, což se mnohým zdálo  odtržené od reality a tedy zbytečné.  Za této situace  došlo k nepříliš šťastnému a málokým schvalovanému vystoupení místopředsedkyně ČSSD a jejího čestného předsedy na podporu M. Zemana. Názory ve straně, vyjadřované   při nejrůznějších setkáních, se  ale začaly  měnit.  Situaci pak vyhrotilo nešťastné vyjádření místopředsedy Zaorálka o tom, že ti, kteří podporují Zemana, by měli ze strany odejít  a následující replika  hejtmana Zimoly, že v takovém případě by z  ČSSD  počtem členů zbyla strana Lidem… Z původního vcelku  jednoznačného postoje ČSSD mnoho nezbylo.  Když pak na jednom z posledních  veřejných vystoupení JD veřejně přeškrtal podobizny některých politiků, bylo neštěstí dokonáno: o kandidátovi sjednocujícím společnost nemohlo být řeči.  

Toto vše samo o sobě by nebylo žádnou tragedií, vždy jsme měli kandidáty více nebo méně dobré, ale stalo se něco jiného.  JD „přitáhl“ na svoji stranu nejen nezadatelné množství voličů, ale především hodně voličů, kteří by jinak samotnou ČSSD nevolili a navíc získal podporu více či méně nezávislých osobností rovněž nikoliv kmenových voličů ČSSD.  Za všechny jmenujme   E. Wagnerovou.  Proč se tak stalo?  Jedním z důvodů je bezpochyby skutečnost, že lidé stále s nějakou nadějí vzhlížejí k novým tvářím. Úspěch T. Okamury na Zlínsku je toho dostatečným dokladem.  A že mnozí publicisté příchylností k JD naznačovali, že ti „staří“ představitelé ČSSD jsou již de mode, o tom nepochybuji. Podstatnější však je, že JD byl však publicisty prezentován jako představitel  „moderní levice“,  aniž by ovšem někdo tento termín  jakkoliv definoval. Naštěstí ovšem: nezaznamenal jsem v kampani JD nic, čím by  se jakkoliv odlišoval od tradičních témat a tvrzení ČSSD, žádná prohlášení ve smyslu „ocuppe“, názorů ProAlt  nebo potřeby zásadních změn společenských poměrů, tedy témat, která jsou a budou pro moderní levici nezbytné. Neříkal nic jiného než to, co zcela běžně říkají i ostatní představitelé ČSSD.

Zdá se mi vhodné připomenut v této souvislosti názory přední členky volebního týmu JD  A. Šabatové, se kterými zdůvodňovala „Proč levice nemůže volit Zemana…“ (Právo 21.1. 2013) kde, kromě obvyklé bez argumentované výtky „toleranci ke klientelismu“ apod. ještě Zemanovi vytýká,  že si „…kopl do doporučení Evropské komise na čtyřicetiprocentní kvóty pro ženy ve vedoucích pozicích...“              A přidám-li svoji osobní zkušenost s mnou vypracovaným návrhem zákona o  sociálním bydlení, který byl A. Šabatovou kritizován např. proto, že jsem v něm stanovil, že příspěvek na bydlení nemohou obce  vyplácet  těm občanům, kteří  obci  něco dluží, pak se nemohu zbavit dojmu, že  v ČSSD  někteří považují za moderní   prosazovat myšlenky, které jsou v rozporu s představami podstatné části společnosti, např.  ono staré  salonní pojetí lidských jen práv, ovšem bez  vědomí jakýchkoliv povinností a  jakékoliv  občanské odpovědnosti.  Myslím, že v moderním světě to již nebude možné a myslím,  že si to většina občanů také uvědomuje. 

JD je svými  příznivci považován za bojovníka proti korupci a mafiánctví  jen  proto, že ostře vystoupil  při komunálních volbách v Praze proti záměrům tehdejšího vedení ČSSD  uzavřít zde povolební  koalici s ODS.  Skutečně se také   proti ODS v kampani jasně vymezoval. Koalice se však uzavírají až po volbách a mnozí v pražské ČSSD  jsou přesvědčeni, že odpor  JD  nebyl tehdy ani tak dán odporem k ODS, ale že jeho záměrem bylo uzavřít koalici s TOP 09, k jehož předsedovi má  z dávné doby přátelský vztah. Nemyslím si to, ale jeho dnešní postoj, žel, těmto názorům dává do jisté míry za pravdu. Tento postoj JD po volbách legitimizovat demonstrace proti vzniklé koalici vedl k tomu, že  ČSSD nemá již v hl. městě na politiku rozhodující vliv. Takže dnešní koalice může klidně zdravotně postiženým občanům zvyšovat nájmy v bezbariérových bytech (jak se dnes dočítám),  což by za trvání koalice s ČSSD nebylo možné, neboť koaliční dohoda toto vylučovala.

 Pro ČSSD je  však nyní klíčovou otázkou, co se s těmito voliči  JD nyní stane, resp. koho budou tito lidé podporovat v dalších volbách.  Od řady osobností jinak v kampani podporující JD, jistě podporu ČSSD nelze očekávat, ale  postoje statisíců dalších mohou být pro ČSSD klíčové. Je ovšem otázkou, kolik voličů JD  podpořilo jen jeho osobnost  a kolik z nich bude také podporovat  praktickou politiku a cíle ČSSD.  To z dosavadních  dosud vyjádřených  jejich stanovisek  není  zcela zřejmé, i když některá vyjádření podporující negativní stanovisko JD k názorům vedení strany příliš optimismu nedávají.  Čekal jsem od JD velkorysost  ve jménu vyššího politického cíle, totiž jednoty protivládních sil, nikoliv prohlubování již tak dost hlubokých příkopů možná osudově dělících společnost….

A ani  konečné výsledky prezidentské volby nemusí na tuto otázku dát jasnou odpověď. Pokud se prezidentem stane M. Zeman,  nebude se chtít podstatná část voličů  JD  s ČSSD ztotožnit pro jeho dnešní negativní vztah k tomuto kandidátovi a  budou ČSSD vyčítat, že něco takového dopustila. Pokud ovšem se prezidentem stane  K. Schwarzenberg, bude nemalá část voličů vytýkat ČSSD rozpolcenost a nejednoznačné postoje právě pro dnešní  stanoviska JD v druhém kole volby, která byla příčinou takového výsledku.  Nic povzbudivého a nic radostného.       

Psáno pro Britské listy 24. 1. 2013