Válka mezi cyklisty a chodci …

            … aneb trošku jiný pohled na článek Petry Veselé : Cyklista – král silnic

(http://vesela.blog.idnes.cz/c/9732/Cyklista-kral-silnic.html#t2).   

Každého z nás asi nejvíce pálí to, co se nás přímo týká. Pozastavujeme se sice nad křivdou a utrpením druhých lidí, ale pokud to není přímo křivda páchaná na nás samých, zase tak moc se neozýváme. Nechci tu teď křičet o tom, jak je cyklistům křivděno, jak chudáci trpí na úkor všech spokojených chodců a řidičů automobilů. To ne. Chci jen přidat další kousek do celkového pohledu na věc. A jako příležitostný chodec, občasný cyklista a pravidelný řidič motorového vozidla vím, že postavit se na stranu jedné, druhé nebo snad dokonce třetí strany a hájit pouze její názor by bylo velkou chybou.

    Tak jak si tedy žije CHODEC?! Ve městech to má takový průměrný chodec poměrně jednoduché. Všude jsou chodníky, cesty, můstky pro pěší, prostě místo, kudy se vydat bez toho, aby riskoval zdraví či dokonce život. I přechodů přes rušné dopravní tepny město nabízí dostatek a je jen na zvážení každého z pěších, zda je bude využívat či riskovat a silnici přebíhat mimo ně. Na vesnici už to má takový chodec o trochu horší. Chodníky žádné a tak nezbývá, než se vydat po kraji silnice. A všeobecně známé pravidlo, že chodec má jít po vozovce vlevo, není pokaždé tím nejlepším řešením. Ono totiž záleží na situaci, a pokud procházíte dlouhým nepřehledným úsekem, tak občas ta pravá strana může být i lepší volbou.

    Jak to vidí ŘIDIČ AUTA?! Ten to má o mnoho jednodušší, než zmiňovaný pěší. Všude jsou silnice, semafory a dopravní značky, které mu říkají co je správné a co ne. Zda se však těmito doporučeními bude řídit, záleží jen na něm. A ne všichni z nás se za volantem chovají právě vzorně. Zastavit u přechodu je pro většinu z nás už standardem. Tedy alespoň doufám. Ale riskovat pomačkaný kufr proto, že paní s dítětem už nedokázala dojít těch zbývajících 10 metrů k přechodu pro chodce a tak se raději vrhla do silnice hned za semaforem, to už je o nervy. Jak se však vyhnout cyklistovi, který před Vámi jede už 5 minut rychlostí 20 km v hodině? Občas je taková dopravní situace opravdovým oříškem. Chce to zkrátka jen trochu trpělivosti a respektu k tomu druhému, který je stejně jako já, účastníkem toho divokého silničního provozu.

    A pohled CYKLISTY?! Takový průměrný cyklista vlastně ani pořádně neví, co si vybrat. Pojede li po silnici, bude se potýkat s chováním řidičů, kteří se ho budou snažit předjet (mine li Vás vozidlo projíždějící devadesátikilometrovou rychlostí ve vzdálenosti cca. 10 cm, také to s Vámi zamává). Ale to není jediné nebezpečí, na které na cestě narazí. Dalším velkým strašákem cyklistů je i stav našich vozovek. Kanály a díry, které jsou hluboce propadlé, na kole bolí mnohem více než v autě. Další variantou je pak tedy chodník pro pěší. Díry žádné, ohrožení auty tu také není, jen ti chodci. Nejsem zastáncem cyklistů, kteří jezdí po chodníku, ale občas je to ta nejrozumnější volba. Jen se stydím za kolegy cyklisty, kteří se chovají nezdvořile k chodcům, kterým chodník právem patří. Nabízí se připomínka o cyklostezkách. Srdce mi pláče, když si vzpomenu na krásné cyklostezky v Německu a Rakousku, na kterých jsem měla možnost se prohánět. Ty české jsou v porovnání s nimi jen ubohou popelkou, strádající někde v koutku. Je jich zoufale málo, na mapách jsou značeny velmi špatně, pokud vůbec a co se týče kvality, na obyčejném trekovém kole máte s kamenitou cestou vážný problém, i když je značena jako cyklostezka.

            A jedna drobnost závěrem. Od našeho domu do nejbližšího města cyklostezka vede. Je i v poměrně dobrém stavu. Ale pokud se zeptáte lidí z okolí, zda po ní jezdí, odvětí Vám, že nikoliv. A důvod? Naši pěší přátelé si z cyklostezky udělali oblíbený chodníček, na kterém se procházejí se svými zvířecími mazlíčky (často bez vodítka) nebo zde jezdí s kočárky. Cyklostezka není obvykle velmi široká a zkuste se vyhnout dvěma maminkám s kočárky, jdoucím vedle sebe, když za Vámi běží štěkající pes a snaží se Vás kousnout do nohy.

            Na silnici, na chodníku i na cyklostezce je to neustálý boj. Boj mezi těmi, komu by daný typ komunikace po právu měl patřit a kdo by ho měl také náležitě využívat, a těmi, co nerespektují pravidla a jezdí či chodí kudy se jim zlíbí. Asi tomu tak bude už navždy, protože nikdo z nás není bez viny a každý se občas vydá tou „nesprávnou“ cestou. A pak už zbývá jen tolerance, pochopení a svatá trpělivost.