Tvůj čas, je pouhopouhé prozatím…

Když jsme byli malými dětmi, čas neznamenal vůbec nic. Náctiletí nám připadali staří, a třicetiletí byli pro nás „důchodci“. Vnímali jsme čas jinak. V té době jsme ještě uměli snít.

Když jsme vyrostli, snažili jsme se srovnat se svým věkem. A najednou jsme také byli náctiletí, a za chvíli už dvaceti a vzápětí třicetiletí. Začali jsme čas vnímat jinak. Začali jsme se nechat unášet životem, spousta z nás přestala věřit snům a uvízla v každodenní rutině. Budík, snídaně, sprcha, do práce, do fitka, večeře, chvilka klidu u telky, postel. Naše sny se pomalu někam vytrácely. „Vždyť ten náš život je vlastně dobrý.“ Začali jsme balamutit sami sebe. Ve svém pohodlí, v teple gauče, jsme se vzdali svých dětských snů, svých ideálů, někdy i svých nadějí.

 V určitém momentě života většiny z nás nastane zlom. Na ty, kteří mají stále ještě velké cíle a ideály, koukáme jako na naivní snílky. Vždyť my jsme přeci ti protřelí životem, ti zkušení. Víme, jak to v životě chodí. Víme, že některé věci zkrátka nejdou tak, jak jsme si snili.

Anebo ne? Co když jsme spíš pohodlní, než rozumní? Co když jsme jen usedlí, než protřelí životem? Co když jsme se jen zkrátka ve své pohodlnosti vzdali všeho, za co bychom museli více bojovat, o co bychom se museli doopravdy poprat?

 Dnes jsem mluvila s člověkem, který mi řekl, že by si nejvíce přál být doživotně mladý. Ten „dospělý“ a „rozumný“ člověk, který je ve mně, v prvním momentě reagoval tak, že jsme měla chuť vyhodnotit jeho přání jako naivní. Ale naštěstí jsem se včas zastavila. Naštěstí jsem si včas uvědomila, že jsem to já a jen já, kdo se teď na něj dívá jen úzkou štěrbinou mých klapek na očích. Tentokrát jsem stihla opravdu přemýšlet dříve, než jsem promluvila a reagovala. Protože jsem si vzápětí uvědomila, že už i já patřím do starého železa. Že se moje mysl uzavřela a já odsuzuji ty, kdo ještě mají sny.

 Bylo to jak pohlavek. Jako kdyby mě někdo chytil za ramena a zatřásl se mnou. Došlo mi, že pokud teď budu reagovat tak, jak by reagovala většina mých vrstevníků, můžu právě já být tím posledním, kdo přispěje do sbírky „racionálních“ názorů, které dotyčného připraví o sny. Které ho usměrní do zaběhaných kolejí a on se svých snů vzdá.

 Možná, že jeho sen není splnitelný. Možná. A možná ne. Co já vím. Třeba za 30 let někdo vymyslí technologii, pomocí které budeme moci zůstat stále mladí. Možná, že nebudeme stále mladí, ale budeme si moci vyměnit své opotřebované tělo za nové a naše mysl, naše vzpomínky, naše zkušenosti nám zůstanou. Možná…

 Možné je cokoliv. Ale je důležité, abychom se nevzdávali svých snů, ať jsou sebenaivnější. Když neznáme své cíle, své hodnoty, své sny, je pro nás snazší jít ve vyšlapaných stopách a držet se obecně uznávaných pravidel. Ale kdyby se všichni drželi pouze uznávaných pravidel, asi bychom stále ještě věřili tomu, že je země placatá. Nebo můžeme podpořit sny těch druhých, ať už je hodnotíme jako naivní nebo nesplnitelné. Můžeme jim dát křídla a oni budou moci létat. Protože to mohou být právě oni, kdo změní svět. Protože právě oni mohou být těmi, kdo přijdou třeba s řešením našeho stárnutí a my budeme moci být stále mladí. Možná, že to budou oni, kdo způsobí, že věta „tvůj čas, je pouhopouhé prozatím…“ nebude nadále platná.