Stále pospícháme. Někam. Domů. Do práce. Na jednání. Na kávu. Pro děti do školy. Na kroužky. Na jógu. Na nákup. Na… ná, na, nána, ná. A dost. Občas bychom potřebovali někoho, kdo by nás okřikl a zastavil.
Ano, doba je hektická, aktivit je spousta, povinností také a požadavků ještě víc. A tak zrychlíme. A ještě trochu víc. Až běžíme životem a nezastavujeme. Nestíháme se ani rozhlédnout. A v běhu se snažíme prožívat, vychutnávat a opravdu žít. Moc nám to ale nejde. Je to jako bychom si chtěli vychutnat lahodnou chuť vzácných ústřic cestou na vlak, který odjíždí za 5 minut, a my jsme ještě kilometr od nádraží. Napětí, spěch, chvat. A náš prožitek je ten tam.
Opravdu je to doba, která nás žene do takové způsobu fungování? Opravdu jsou to požadavky okolí, kvůli kterým neustále chvátáme a nestíháme se ani nadechnout? A nebo jsme to my sami? Jak moc můžeme tohle všechno ovlivnit? Můžeme to zkusit. Zastavme se! Teď! Na chvíli vnímejme, kým jsme, kde jsme a jak nám je. Jen dýchejme a buďme. Vnímejme vzduch, který nadechujeme. Vnímejme teplo, které nás obklopuje. Uvědomme si na chvíli sebe v okamžiku, ve které se právě nacházíme.
A možná při tom zastavení narazíme na své vnitřní ticho. To blahodárné, opojné a osvěžující ticho. A spokojenost. Téměř až blaženost. Často teprve až se zastavíme a přestaneme se za něčím hnát, tak si uvědomíme, co všechno už máme a jak dobře nám je. Na co vše můžeme být pyšní. Co už se nám podařilo a jaký kus cesty už jsme ušli. Všimneme si, že život stojí za to žít a vychutnávat. Nejen proletět.
A právě ten okamžik zastavení nám může dát další sílu pro pokračování. Může nám nabídnout jistotu do dalších kroků. Poskytne nám oporu a naději, že i v pomalejším tempu jsme toho již hodně dokázali. A že jsme si to možná docela vychutnali. Dostaneme v tichu informaci o tom, jak schopní jsme i když neletíme s větrem o závod. A budeme si moci prohlédnout své úspěchy a ochutnat plody své práce.
Naše duše se uklidní a mysl pročistí. V našem vnitřním tichu můžeme nalézt klid a soustředění pro další práci. Můžeme se připravit, rozvrhnout síly a pak se pustit do akce. A kdybychom snad nabyli dojmu, že tím, že zpomalíme, způsobíme nějaký průšvih, tak se uklidněme. Věci totiž mají přirozenou tendenci dopadat dobře.
