Strach z důvěry

Důvěra - nedílná a přitom natolik chybějící součást našeho života. Jak to s důvěrou máme a proč se z našich životů pomalu vytrácí?

Každé ráno si náhodně vyberu asociační kartu na nějaké téma a přemýšlím o tom, co na ní je, jakou roli to hraje v mém životě a o všem možném, co mě k danému pojmu napadá. Ať už je souvislost zjevná nebo ne. Dnes jsem si vytáhla kartu, na které bylo napsáno „Strach a důvěra“.

Těžké téma, pro nedělní ráno. Dokonce jsem měla chvíli chuť kartu vrátit a vytáhnout si novou. Nechtělo se mi, zabývat se tak těžkým tématem po ránu. Ale nakonec jsem si ji nechala. Nenechám se přece odradit svým strachem. A tak první, na co jsem se sama sebe ptala, bylo právě to, proč se mi nechtěla zabývat tímto tématem. Proč se tématu důvěry a strachu raději vyhnu? No jasně, je to téma citlivé. Pojmenovat své strachy, to není tak hrozné. Ale jak je to s tou důvěrou…

A tak jsem uvažovala, jak to vlastně my lidé máme s důvěrou. V současné době se důvěra moc nenosí. Proč? Protože důvěřovat znamená také umět si říci o pomoc. A to je právě to, co se nenosí. Máme být silní, samostatní, nezávislí a úspěšní. Nikde se nemluví o tom, že máme také umět požádat druhé, aby nám pomohli a abychom se o ně mohli opřít. Sociální vazby a vztahy z mnoha různých důvodů v posledních letech a desetiletích slábnou. A tak na spoustu věcí zůstáváme sami. Z důvěry a jejích projevů se stal tak trochu bubák.

Ono by to vlastně chtělo spoustu odvahy, umět říci druhým, jak mi je, jak se cítím, co žiji a případně co by v tom mohli udělat oni. Je obtížné odhalit se a ukázat se i ve své slabosti. Neděláme to a ani se to od nás neočekává. A přece, kdysi jsme tuto dovednost měli. Uměli jsme ukazovat otevřeně své city a emoce. Uměli jsme být slabí a zranitelní. A měli jsme druhé, se kterými jsme tyto pocity mohli sdílet. A i oni občas byli slabí. Ale současně jsme my i oni byli natolik odvážní, že jsme si dovolili své pocity sdílet. Mám ráda staré, velké romány, od Brontëové, přes Tolstého až po Remarquea. Postavy jejich románů byly opravdové. Nejenom silné, ale také velmi slabé a zranitelné a tuto svou zranitelnost s důvěrou ukazovali před svými blízkými.

Často v našich životech uvěříme tomu, že musíme vše zvládnout sami. Nedůvěřujeme druhým natolik, abychom svůj příběh sdíleli. Ve své praxi se setkávám s pestrými příběhy lidí a vidím, kolik z nich raději volí kolegu v práci nebo třeba právě terapeuta, aby sdíleli příběhy svých životů i se svými obavami. Chybí důvěra v blízké. V ty, se kterými se potkáváme mimo bezpečí poradny terapeuta. V tom nebezpečném světě, kde musíme obstát. Věřím, že i to se jednou naučíme. Že opravdu obstát v životě a ve světě znamená také mít odvahu ukázat, že nejsme dokonalí a že nezvládneme vše. Mít odvahu věřit a důvěřovat. Moc bych nám to všem přála.