Smrt u krajnice

Stála tam, hlavu skleslou, v ruce kapesník. Jen tak, u silnice, mezi dvěma městy. Viděla jsem ji už z dálky. Ale nejdříve jsem si všimla auta zaparkovaného u krajnice. Hlavou mi prolétlo, který chytrák tu zase mohl tak pěkně zaparkovat. Výstražná světla blikala. A kousek dál stojící postava. Dojela jsem blíž a konečně jsem měla možnost vidět, že stojí u náhrobku. Pár kytiček a několik hořících svíček, které dokreslovaly hřbitovní atmosféru.

Jsou jich spousty. Těch malých náhrobků, které lemují naše silnice jako smutná náhrada patníků. Některé jsou plné květin, svíček a hlavně vzpomínek na někoho blízkého. Jiné jsou ztichlé a smutné, nečištěné a bez ozdob. Na ty už asi blízcí lidé zapomněli. Kolik jich asi je na každý kilometr asfaltu, po kterém se tak vesele proháníme? Kolik je těch zmařených životů?

 
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že to může být osud kohokoliv z nás. Každý, kdo si sedá za volant a startuje motor, ať už se jedná o jezdce svátečního nebo člověka, který je v autě více než doma, si pokaždé chystá parte. Vždyť to můžu být zítra právě já. A nebo vy. Nezáleží na tom, že jezdíte opatrně. Nejste přece na té silnici sami. Kolik už bylo nehod, při kterých někdo zahynul cizím zaviněním. Spousty. A každý den tu jsou další.

 
V mé hlavě se pomalu vynořují vzpomínky na lidi, které jsem znala a kteří to zažili na vlastní kůži. Vidím všechny ty fotografie s ohnutými plechy, vysypanými skly a s lidmi, kteří v nich ještě před chvilkou vesele uháněli ke svému cíli. Už nespěchají. Už stojí a nikam se neženou, někteří se ani nehýbou. Pár střepů, několik zmačkaných plechů a spousta smutku. To všechno potkáváme každý den na cestách.

 
Jela jsem dál, ale v duši jsem měla smutek. Ne, neznala jsem ho. Nevím, na koho vzpomínala ta smutná postava u silnice. Ale na tom přece nezáleží. Ten náhrobek patřil někomu cizímu, ale každý známe další náhrobky, pod kterými leží někdo, kdo nám byl blízký. A najednou mi bylo líto všech. Jako by bolest nad ztrátou někoho, na kom nám záleží, byla přenositelná a jen tím obrazem, který jsem viděla, se mi zavrtala do srdce.

 
Ze stromů padalo listí a snášelo se na mokrou silnici. Začínalo se stmívat a ta tma byla i tam někde uvnitř, ve mně. Jako by pan Smrt přebíral vládu a vkrádal se i do mého auta. Ostrá pravá zatáčka, na mokrém listí to lehce podklouzlo. Ne, ještě ne. Tentokrát jsem ti vyklouzla, temný kostlivče. Ale kdo ví kdy přijdeš znovu?