Říká se, že zamilování se je pouze chemie. Asi ano. Opravdu reagujeme na základě jakýchsi zvláštních chemických reakcí. Je to první okouzlení, ten nádherný pocit, kdy vnímáte všechno a přesto nevnímáte vůbec nic. Vaše smysly odplují někam hodně, hodně daleko. Ale pokud jste nesmělí, nejistí a nebo jen vylekaní tím pocitem, v danou chvíli neuděláte další krok. Neuděláte nic, jen se díváte, vnímáte své pocity a stojíte na místě. Ale to, na co nedokážete přestat myslet, je první polibek. Moc si to přejete. Moc po něm toužíte. Ale neseberete odvahu a tak čekáte na další příležitost. A mezitím sníte o tom, jaké to bude.
První polibek je jedna z nejkrásnějších věcí na světě. Na žádný z prvních polibků nikdy nezapomenete. Není první ve vašem životě, je jen první s danou osobou. Je tím, co jste si představovali, je tím, o čem jste snili. Zavřete oči a stane se zázrak. Malá chvilka a drobná vzdálenost, která dělí vaše rty od jeho nebo její svým vlastním vesmírem, svým speciálním nekonečnem. Čas se zastaví, pohyb se zpomalí a vy vnímáte každou vteřinu a každý milimetr, o který se vaše rty přiblíží. Vaše myšlenky se v tom neexistujícím čase pohybují neuvěřitelnou rychlostí. Napadají vás všechny varianty, všechny pocity, které ucítíte, ale o všech stále ještě sníte. Vaše rty se ještě nedotkly.
Už jen malý krůček. Jaké asi budou ty rty? Jaký bude polibek sám? Je v něm skrytá něžnost a opatrnost, která vás polaská a pohladí, nebo vášeň a touha, která vám roztřese kolena? Zavřete oči. Už to přijde. Ještě zlomek nekonečna, který chcete urychlit a přeskočí malá drobná jiskřička mezi vašimi rty. Ještě jste se nedotkli, ale vaše energie se už prolínají. Cítíte lehké vibrace a uděláte ten poslední krůček, přeskočíte tu mezeru mezi vámi.
Jemný a přitom pevný, lehký jako vánek a přitom tak jistý. Jsou to jen vaše rty, které se dotýkají a přesto okolní svět zmizel. Všechno kolem vás se točí, kolena se podlamují a vaše tělo pláče a směje se zároveň. Pomalu se poddáte. Ale vaše nohy vás už dál neunesou. A najednou jsou tu záchranné ruce, které vás obejmou, podrží a dají polibku další význam. Ty ruce vám jemně říkají: „neboj se, jsem tu s tebou, podržím tě a ty podržíš mě. Jsme tu jeden pro druhého a není nic důležitějšího než tento okamžik“. A tak se nechte unášet tím lehkým větříkem, který se v tu správnou chvíli opře a vy máte pocit, že vás porazí. Ale za okamžik přestane a opět vás lehce hladí. Ještě okamžik do konce nekonečna. Chcete aby ten pocit nikdy neskončil. Aby zůstal navěky a vy jste zůstali uzavřeni v tomto krásném prostoru nicoty a všehomíra. Ale rty se pomalu oddalují.
Vaše myšlenky se znovu vrací a hodnotí, jestli to, co jste zažili bylo skutečné a nebo jen krásný sen. Bylo to skutečné. A najednou máte jistotu. Náhle víte, jestli ten, kdo stojí proti vám je tím pravým a nebo jste se jen nechali okouzlit vlastní představivostí. Ten malý, zanedbatelný okamžik, který rozhodl o směru vašeho budoucího života. Jen polibek, a nic víc. A přece tolik mnoho.
