Magická moc prvního polibku

Říká se, že zamilování se je pouze chemie. Asi ano. Opravdu reagujeme na základě jakýchsi zvláštních chemických reakcí. Je to první okouzlení, ten nádherný pocit, kdy vnímáte všechno a přesto nevnímáte vůbec nic. Vaše smysly odplují někam hodně, hodně daleko. Ale pokud jste nesmělí, nejistí a nebo jen vylekaní tím pocitem, v danou chvíli neuděláte další krok. Neuděláte nic, jen se díváte, vnímáte své pocity a stojíte na místě. Ale to, na co nedokážete přestat myslet, je první polibek. Moc si to přejete. Moc po něm toužíte. Ale neseberete odvahu a tak čekáte na další příležitost. A mezitím sníte o tom, jaké to bude.

První polibek je jedna z nejkrásnějších věcí na světě. Na žádný z prvních polibků nikdy nezapomenete. Není první ve vašem životě, je jen první s danou osobou. Je tím, co jste si představovali, je tím, o čem jste snili. Zavřete oči a stane se zázrak. Malá chvilka a drobná vzdálenost, která dělí vaše rty od jeho nebo její svým vlastním vesmírem, svým speciálním nekonečnem. Čas se zastaví, pohyb se zpomalí a vy vnímáte každou vteřinu a každý milimetr, o který se vaše rty přiblíží. Vaše myšlenky se v tom neexistujícím čase pohybují neuvěřitelnou rychlostí. Napadají vás všechny varianty, všechny pocity, které ucítíte, ale o všech stále ještě sníte. Vaše rty se ještě nedotkly. 

Už jen malý krůček. Jaké asi budou ty rty? Jaký bude polibek sám? Je v něm skrytá něžnost a opatrnost, která vás polaská a pohladí, nebo vášeň a touha, která vám roztřese kolena? Zavřete oči. Už to přijde. Ještě zlomek nekonečna, který chcete urychlit a přeskočí malá drobná jiskřička mezi vašimi rty. Ještě jste se nedotkli, ale vaše energie se už prolínají. Cítíte lehké vibrace a uděláte ten poslední krůček, přeskočíte tu mezeru mezi vámi.

Jemný a přitom pevný, lehký jako vánek a přitom tak jistý. Jsou to jen vaše rty, které se dotýkají a přesto okolní svět zmizel. Všechno kolem vás se točí, kolena se podlamují a vaše tělo pláče a směje se zároveň. Pomalu se poddáte. Ale vaše nohy vás už dál neunesou. A najednou jsou tu záchranné ruce, které vás obejmou, podrží a dají polibku další význam. Ty ruce vám jemně říkají: „neboj se, jsem tu s tebou, podržím tě a ty podržíš mě. Jsme tu jeden pro druhého a není nic důležitějšího než tento okamžik“. A tak se nechte unášet tím lehkým větříkem, který se v tu správnou chvíli opře a vy máte pocit, že vás porazí. Ale za okamžik přestane a opět vás lehce hladí. Ještě okamžik do konce nekonečna. Chcete aby ten pocit nikdy neskončil. Aby zůstal navěky a vy jste zůstali uzavřeni v tomto krásném prostoru nicoty a všehomíra. Ale rty se pomalu oddalují.

Vaše myšlenky se znovu vrací a hodnotí, jestli to, co jste zažili bylo skutečné a nebo jen krásný sen. Bylo to skutečné.  A najednou máte jistotu. Náhle víte, jestli ten, kdo stojí proti vám je tím pravým a nebo jste se jen nechali okouzlit vlastní představivostí. Ten malý, zanedbatelný okamžik, který rozhodl o směru vašeho budoucího života. Jen polibek, a nic víc. A přece tolik mnoho.