Jizvy – na těle a na duši

Nedávno jsem se řízla při vaření. Běžná věc. Řízla jsem se povrchově, mělce. Ale docela „dlouze“ – pěkných 5 centimetrů. V podstatě nic hrozného. Jen to místo. Řízla jsem se na dlani. 

Nikdy by mě nenapadlo, jak takové obyčejné povrchové zranění může otravovat. Neuvěřitelně. A na tisíc způsobů. Nejen, že to chvilku bolelo. To by mi vlastně nevadilo. Ale ono to nešlo nijak zalepit. A vázat si obvaz, to se mi kvůli takové banalitě nechtělo. Raději se vyhnu zvídavým dotazům, co se mi stalo. Ono totiž náplasti si lidé ani nevšimnou, ale pokud máte dlaň v obvaze, to už pozornost přitáhne.

A tak jsem statečně krvácela. Pokaždé, když jsem se o něco nešikovně rýpla nebo opřela, zůstala za mnou stopa. A proto jsem začala být opatrnější – jak na sebe tak na to, kam kladu své ruce. Protože rozhodně ne všude chcete nechat svůj otisk. Je to vlastně hodně podobné lidem a vztahům mezi nimi. Pohybujeme se v prostředí lidí a necháváme za sebou svůj otisk. Občas dost neuváženě. Občas omylem. Někdy dokonce otisk ani časem nezmizí a na duši člověka, u něhož jsme ho zanechali, zůstane navěky. A jaký bude, to záleží jen na nás. Dobrý, který potěší. Nebo špatný, který zabolí. Možná, kdybychom měli neustále více času o tom přemýšlet, byli bychom pozornější k tomu, jaké stopy za sebou necháváme.

Moje zranění se s postupujícími dny snažilo zavřít a zahojit. Ale právě kvůli tomu nešťastnému místu, dlani, se mu to moc nevedlo. Můj organismus vyvíjel všechnu energii pro to, aby se rána zacelila. Ale každý nevhodný pohyb ji znovu otevřel a znovu krvácela. A tak stále dokola. Ale i navzdory mé neuvěřitelné schopnosti kazit přírodě a mému tělu léčivé schopnosti neopatrnou aktivitou, se rána pomalu hojila. Kousek po kousku. Až jsem se po pár dnech při řízení auta přistihla, že si prohlížím dlaň, cítím lehké pnutí, a uvědomuji si, že i navzdory nepřízni osudu se moje ruka už téměř zahojila. A také si uvědomuji, jak jsem byla hloupá, že jsem se o své zranění lépe nepostarala, nezalepila nebo nezavázala, a rána mohla být zahojená už dávno. No co, zpět to nevezmu.

Stejně tak to je i s naší duší. Musí unést spoustu ran. A některé se hojí pomalu. Stále jako by jim něco bránilo se zacelit a uzavřít. Jako by to mělo trvat věčnost. A přesto, léčivá síla času a přírody je mocnější a nakonec zvítězí. A rány se zavřou a přestanou krvácet. Zůstane jizva. Viditelná, ale i ta bude postupně mizet. Nezmizí dokonale a některé jizvy si s sebou poneseme navěky. Ale bolest zmizí.

Pokud se ve vašem životě děje něco, co vás zraňuje, nevěřte tomu, že to tak musí být navěky. Možná to trvá dlouho. A možná to moc bolí. Ale u většiny ran je naděje na uzdravení. A postupně se zavřou a zůstanou jen jizvy. A pokud máte kolem sebe někoho, kdo by vám na vaši ránu dal náplast nebo ji zavázal, požádejte ho o pomoc. Možná to můžete vnímat jako slabost, ale požádat o pomoc chce odvahu. A vaše rány se díky tomu budou rychleji hojit. A jizvy, jako němé připomínky a poučení, vám zůstanou. Abyste vždy pamatovali na to, čím jste si prošli.