Utíkáme a schováváme se. Přijde neděle, kdy nás povinnosti
nevytáhnou mezi lidi, a my zůstaneme zavření doma. Schovaní před veškerým
životem, okolními vlivy a hlavně před zkoumavými pohledy těch druhých, těch
okolo nás.
Sedíme doma, sami nebo s rodinou. Ach ta rodina, jak nás ruší. I oni se nám vkrádají pod kůži, i oni narušují to úžasné prostředí samoty. Schováváme se za knihy do pokoje nebo za kulisu tvořenou televizí. Děláme spoustu divných věcí, jen abychom si urvali ten malý kousek opravdového soukromí, kde budeme moci nechat naše myšlenky plynout.
Cokoliv řeknete nebo napíšete, abyste to dostali z hlavy, může být a většinou také bude použito proti vám. Nebezpečná technika jak se zbavit myšlenek, které se vám už do hlavy nevejdou. Ale to riziko je nesporné a ne každému za to stojí.
Jdete se vypovídat k psychologovi, masérovi nebo kamarádce. Pocit bezpečí, který v tu chvíli máte, je k nezaplacení. Ale i to je přece jen cesta, jak na někoho přesunete to, co se vám honí v hlavě. A myslíte si, že on to chce všechno mít v té své? Ne, i on se potřebuje těch nežádoucích věcí zbavit. A tak je pošle dál. Jsme lidi a potřebujeme si ulevit. I za cenu ztraceného soukromí.
To, na co myslíme, se moc ovlivnit nedá. Napadají nás věci, které by nás napadat neměly. Myslíme na věci hezké i nepěkné, na ty slušné i ty zakázané. Naše hlava neustále zpracovává to šílené množství nápadů. A co mi potom s nimi.
Ale pokud si chceme zachovat svá tajemství, pokud nechceme ubližovat nebo snad riskovat ublížení, zbývá nám to jediné opravdové soukromí. Protože opravdu ukryté zůstane jen to, co si necháme pro sebe. Jediným pravým soukromím je soukromí našich myšlenek. A ty se přece sami uvolňují v našich snech. To je ta pravá psychoterapie, to je to uvolnění.
Netvrdím, že je dobře držet všechno v sobě ani naopak všechno pouštět do světa. Tvrdím jen, že pokud chcete mít svá tajemství a privátní věci uchovat i nadále privátními, nechte je v sobě, ukryté v myšlenkách a těšte se na tu úžasnou léčbu v podobě snů. Stojí to za to.
