Mám hypotéku. Asi jako spousta z Vás. Jsem na tomto
poli nováčkem. Smlouvu jsem plná nadšení podepsala minulý týden. Nebylo to sice
tak hladké, jak se můžete dočíst v reklamních materiálech různých
hypotečních ústavů a bank (jen dva doklady stačí apod.) ale dopadlo to dobře.
Tento týden, už jako klient jedné nejmenované banky (jo, jo, za reklamu mě
nikdo neplatí) jsem se do tohoto ústavu vydala znovu, abych doložila poslední
dokumenty, které mě oprávní čerpat slibované peníze. Ale jaké to rozčarování.
Aha, takže já už nejsem tím zajímavým klientem, kterého chcete nalákat do svých spárů. To tedy znamená, že si nezasloužím slušné jednání? Už jsem jen složka ve Vaší kartotéce, která je jen jednou z mnoha a neměla by otravovat? Že máte internetové stránky, na kterých jsou informace? Ale zdaleka ne všechny, které bych chtěla znát. A máte přece také telefonní operátorky, poradce, konzultanty a tak dále. A těch jsem se právě odvážila zeptat. Ale vraťme se na začátek. Jak to tedy celé bylo?
Na hypotéku jsme dva. Po dlouhém přemýšlení a zkoumání jsme konečně vybrali bankovní ústav, u kterého jsme chtěli žádat o hypoteční úvěr. Stačil jeden telefonát a už jsme měli domluvenou schůzku se zástupcem banky. Vše nám vysvětlit, dodal potřebné formuláře, které stačilo donést vyplněné, doložit podklady od odhadce (hypotéka slouží na náš nový domov) no a bude to. Zástupce banky byl téměř stále k zastižení jak na telefonu tak na emailu, takže pokud byly nějaké nejasnosti, velice rychle se nám je dařilo odstranit a po týdnu jsme znovu mířili do banky. Všechny doklady souhlasí, návrh na smlouvu je podepsán. Přijďte tedy za dva dny, smlouva bude připravena.
Za dva dny jsme znovu ve zmiňované bance. Zástupce opět přišel včas, s úsměvem nám předal smlouvu, my podepsali a bylo to. Dodal ještě, že je třeba potvrdit další 2 formuláře, převést poplatek za smlouvu na účet a můžeme čerpat peníze. Další formuláře jsem očekávala, protože ani já bych nikomu nepůjčila peníze, obzvlášť větší obnos, jen tak na dobré slovo. O poplatku za smlouvu jsme mluvili již na minulé schůzce. Je pravdou, že mě částka 26 tisíc korun za několik podpisů poněkud zarazila. Ale obhajovala jsem si ji tím, že to není jen smlouva ale i další služby banky, které nás do budoucna čekají. Je přece třeba do banky občas přijít, předložit faktury k zaplacení a tak se nám banka bude muset i nadále věnovat. Na konci schůzky nás pan zástupce upozornil, abychom zmiňované formuláře a doklady doložili co nejdříve, aby bylo čerpání v pořádku.
Jakožto hloupí poctivci jsme se uloženého úkolu svědomitě zhostili. Hned následující den jsme potvrdili vše potřebné a už jsem volala do banky, abych si domluvila termín schůzky, na kterou všechny doklady přinesu. Domluvili jsme se na schůzku za dva dny. Paní, se kterou jsem mluvila sice nemohla, ale její kolegyně, která má tyto záležitosti na starosti byla k dispozici a tak jsem kývla na navrhovaný termín.
A zde právě přišlo mé rozčarování. Přestože jsem si domluvila schůzku na určitou hodinu (můj rozvrh je opravdu dost plný a tak poctivě plánuji), nechala mě zmiňovaná paní čekat cca. 15 minut. Pokud by se zdržela s jiným klientem, snad bych to i pochopila. Ale seděla ve své kanceláři, já čekala před kanceláří a nic se nedělo. Když se ke mně konečně dostala, přiběhla, zeptala se na mé jméno a vyzvala mě, ať ji následuji do jednací místnosti slovy „no tak poďte“. Paní jsem viděla poprvé v životě. Na představení se či dokonce podání ruky, asi zapomněla a nebo ho nepovažovala za důležité. Řekla jsem si, že lidé jsou různí a není to žádné drama a následovala milou dámu do jednací místnosti.
Bez dalších průtahů na mě začala sypat požadavky. Dokument XY – odškrtnuto. Potvrzení AB – odškrtnuto. Lidskost v jednání chyběla. Chyběly v podstatě i celé věty. Paní pouze diktovala názvy dokumentů a já předkládala. Pak řekla „A fakturu“. V tu chvíli jsem se zarazila. Vždyť já přece žádnou fakturu ještě mít nemůžu. Tu budu mít, až se na naše domečku udělá nějaká práce a firma mi jí vystaví. Paní se zarazila a říká, že v tom případě jsem tam tedy zbytečně, protože všechny dokumenty, které jsem jí dala jsou třeba až při prvním proplácení faktury. Požádala jsem jí tedy, zda by mohla dokumenty založit do naší složky, tak je v bance budou mít a příště přijedu již jen s fakturou. Mručela cosi o tom, že stejně neví, jestli nám jeden z předložených formulářů při vyúčtování uznají, protože se jí tam nelíbí razítko potvrzovatele. Ale na můj návrh přistoupila. Chtěla jsem se jí ještě zeptat, jak to tedy bude dále s placením a podobně. Ale pro paní to byl již uzavřený případ. Svižně se zvedla, řekla že je to tedy vše a při východu ze dveří jsem jen zaslechla slabé „nashle“. Byla jsem někde v budově banky, v jednací místnosti do které jsme šly přes několik chodeb a cítila jsem se zklamaná, odbytá a bez informací.
A tak se už teď psychicky připravuji na to, až do banky ponesu první fakturu. Zase to bude takhle? Zase nebudu vědět co dělat dál, opět tam půjdu několikrát, protože mi nikdo není schopen říci co je opravdu třeba a co ne? A co když mi opravdu to razítko neuznají a já budu muset shánět nové? Už se vidím, jak přesvědčuji zástupce pojišťovny, aby si nechal změnit razítko, že se to jeho stávající bance nelíbí. Jímá mě děs a hrůza. Z mého prvotního nadšení, jak se nám celá hypotéka daří rychle vyřídit, se stalo rozčarování. Vyřídit se sice podařila, ale další jednání s bankou mě určitě ještě čekají. A pokud mají probíhat takto, tak mezi faktury za stavbu domečku přibudou i faktury za psychologa, protože z toho by se jeden sesypal.
