Co změnit a co přijmout

Jsme odvážní bojovníci, co se perou o své místo na slunci. Většina z nás. Nechceme se smířit s tím, že věci nejsou tak, jak bychom třeba chtěli. A tak bojujeme. Někdy je ale možná lepší věci přijmout.

Jak to máte ve svém životě vy? Spíše přijímáte anebo se rvete? Já jsem vždy byla bojovník. Dokonce mám značku bojovníka symbolicky graficky ztvárněnou na kůži pravé nohy. Připomíná mi, že se mi chce bojovat a že mi to stále za to stojí. Málokdy se vzdávám. Spíše zatnu zuby a pustím se do toho. Opravdu nerada se vzdávám. Prostě se peru. S osudem, s vůlí, s lidmi, s pravidly a hlavně sama se sebou. A možná někdy zbytečně.

Ale poznejte, kdy je to opravdu zbytečné. Přijde mi tak nějak složité to určit. Občas mě to napadne. Ne, že ne. Ale stále si říkám, jestli už je to ta pravá chvíle. A vždycky, když si dovolím tuhle úvahu nebo prostě jen otázku, zda už je to ta pravá chvíle, vybaví se mi slova mojí babičky: „Když tvrdíš, že nemůžeš, tak můžeš ještě třikrát tolik.“ A tak si řeknu, že ta pravá chvíle asi ještě nenastala. A jdu dál. Bojuji.

A přesto jsem dnes ráno přemýšlela o přijetí. O tom, co opravdu přijímám. Co zkrátka beru za danost a nesnažím se to nijak změnit. Není toho moc. Naopak, je toho velice málo. A to mě dovedlo k otázce, jestli zkrátka někdy nebojuji zbytečně. Jestli se někdy nevyplatí nechat věci plavat a smířit se s tím, jak jsou. Jestli by nebylo snazší, pohodlnější a vlastně i rozumnější nechat věci být a sama se srovnat s tím, že to prostě jiné nebude.

A stejně jako dnes ráno, tak i teď, večer, se ve mně při psaní těchto řádek zvedá vlna odporu proti pasivnímu smíření se. Ano, asi by to někdy bylo lepší. Ale současně věřím tomu, že ve spoustě případů to lepší není. Že je lepší se zasadit o to, aby věci dopadly tak, jak bych si já přála. Prostě se angažovat a napnout síly. Protože i kdyby tomu tak nebylo, tak já tou zkušeností rozhodně vyrostu a posunu se dál. Proto je boj velmi užitečný. Protože posiluje ducha a celou osobnost.

Ano, souhlasím, že je fajn někdy přijmout věci tak, jak jsou. Zkrátka se smířit s tím, co je a neprat se a nezpochybňovat to. Otázkou je, jak rozeznat, za co ještě bojovat stojí a za co ne. A pokud si mám vybrat snesitelné riziko, tak si raději vyberu, že jsem bojovala zbytečně a stejně jsem danou bitvu nemohla vyhrát, než že bych vyhrát mohla, ale nezkusila jsem to. Protože i bitva, kterou nemůžete vyhrát, může být nakonec užitečný trénink.