Cíl versus pohodlnost aneb člověk je od přírody líný tvor

    Mám spoustu plánů. Některé jsou velké, některé menší. Schovávám si je v hlavě, hraji si s nimi, přemýšlím, uvažuji. Ale když dojde na realizaci, narážím neustále na nějaké problémy a potíže, ať už opravdové nebo ty imaginární, které jsem si vymyslela a které mi teď při realizaci překážejí. Největší překážkou je ale lenost a pohodlnost, která se schovává uvnitř, tam někde ve mně, a asi v každém z nás.

    Nevím kolik z nás se řídí úslovím „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“. Já to prostě neumím. Vždy se objeví něco jiného, nějaký jiný program, který je zábavnější, lehčí, méně únavný, který nabízí prostor pro mou lenost. Také jste si už tolikrát řekli: Dnes to udělám, dnes to dokončím! A potom jste najednou nutně museli jít do kina na film, na který se chystáte už 14 dní? Nebo jste měli neodbytné nutkání dočíst tu knížku, co máte rozečtenou už půl roku? Takže jste TO zase nedokončili, zase neudělali. A tak se často stává, že se z krásného plánu stane jen mlhavý sen a zase se vrátí zpět do imaginárního šuplíčku v naší hlavě, kde se na něj bude opět chvíli prášit. Prostě jste místo výše uvedeného úsloví použili jeho zlého bratříčka „Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a máš dva dny volna“.

    A kde je tedy ta potíž, ta nepřekonatelná překážka, která nás neustále oddaluje od realizace našich úžasných myšlenek? Čím to může být, že se nám najednou nechce dělat vůbec nic, když jsme si to ráno všechno tak pěkně naplánovali?

    Chytří páni lékaři a další odborníci tvrdí, že je třeba se patřičně motivovat. No nevím. Mám pocit, že se motivuji dostatečně. Za spoustou mých nápadů se ve finále skrývá větší pohoda, lepší životní situace, no i ty peníze tam jsou, abych už se o nic nemusela starat. Takže motivace by tu byla. Vždyť představa mé maličkosti, která nemusí vstávat brzy ráno, aby si vydělala na chléb náš vezdejší, a místo toho se vyhřívá na prosluněné pláži, ovívaná lehkým vánkem a s koktejlem v ruce, je motivující více než dost. Vidím to v živých barvách a ten obrázek si hýčkám.

    Nebo je to snad plánováním? Jsem „diářový typ“ a tak si píšu. Dělám si poznámky o věcech důležitých a nutných, ale i o těch menších, které bych ráda zvládla, udělala a zrealizovala tak, abych se alespoň přiblížila té pláži, která mě na konci čeká. Podle doporučení specialistů si body do diáře nejen píšu, ale i odškrtávám, barevně označuji, podtrhávám, kroužkuji a dělám s nimi spoustu dalších neuvěřitelných úprav. Ale zdá se, že ani to mi nepomáhá k tomu, aby mé unavené nožky už omývalo tropické moře.

    A pak najednou přijde den, kdy všechno neklape tak, jak by mělo, a i ten můj „chlebíček“ je v ohrožení. Náhle zmizí jistota, že budu mít alespoň na večeři ve slušné restauraci, když už ne na skvělý koktejl na pobřeží. A to je vám najednou akce. Přestane záležet na tom, co jsem si napsala do diáře. Zmizí potřeba motivace. A stejně to všechno jde. Stejně se problém nakonec vyřeší, všechno dobře dopadne a já zase můžu v klidu a pokoji počítat s tou každodenní kůrkou do úst. Protože tady mi šlo o holou existenci a tak jsem zkrátka bojovala. To je totiž ta nejlepší motivace, která na nás lidstvo doopravdy zabírá. Prostě další moudré úsloví, které se osvědčilo. Ono totiž „Když nejde o život, jde o….“

    O život mi asi neustále nepůjde, tedy alespoň doufám. Ale už teď vím, že si ty své války se sny, motivací a diářem povedu i nadále. Nu což, prostě to budu zkoušet. Ale tam někde hluboko v podvědomí se přesto přese všechno bude neustále ozývat ten tichý hlásek, který mi bude připomínat, že teď o život nejde, tak proč se stresovat. No jo, člověk je od přírody líný tvor.