Ty moje malá kurvičko

Měla jsem dvě babičky. Obě jsem je měla moc ráda, ale byly jako den a noc. Městská babička žila ve slunečném panelákovém bytě na sídlišti z padesátých let. Byla menšího vzrůstu, pěkně korpulentní, ale celkem mrštná.

Ráda vysedávala s kamarádkami, hrála karty a popíjela vodku s pomerančovým džusem. Téměř celý život pracovala u pošty (tenkrát ještě u Čs. spojů), nosila krásnou tmavě modrou uniformu s výšivkou typického okřídleného blesku v modré zeměkouli a lodičkovou čepičku v hustých vlnitých vlasech. Byla prostě „šik.“

Díky svým pošťáckým kontaktům nám se ségrou na Ježíška vždycky sehnala podpultové knížky nebo hračky. Při většině návštěv nám podstrkávala drobné mince a z mého pohledu tehdy „luxusní“ cukrovinky jako lentilky nebo fidorky. Jako děti jsme u ní trávili hodně času, o víkendech vařila samé dobroty, donekonečna nám četla, naučila nás hrát karty, hlavně žolíky, trpělivě si s námi hrála na poštu a na průvodčí ve vlaku. U městské babičky jsem také poprvé v životě v rámci nějaké bouřlivé oslavy Silvestra ochutnala alkohol (a rozhodně mi nebylo osmnáct).

Venkovská babička žila v malé vesnici nedaleko našeho okresního města, v nevelkém rodinném domku postaveném přesně v duchu tehdejších budovatelských trendů – pět místností a všechny za sebou průchozí. Tahle babička byla vysoká a štíhlá (moje geny se rozhodly bohužel pro městský vzor), nikdy nešla pro sprosté slovo daleko, pracovala v JZD a celé dny nosila propínací silonové zástěry, zablácené holiny a svoje husté vlnité vlasy schovávala pod divoké vzory květovaného šátku. Samozřejmě uvázaného pod bradou „na babku.“ Narodila jsem se, když jí bylo lehce přes čtyřicet, ale pro mě byla „stará“ odjakživa. Časem začala mít problémy s kyčlemi a její vysoká postava se netypicky kymácela kachní chůzí ze strany a stranu.

Návštěvy u venkovské babičky se odehrávaly většinou hromadně s rodiči během sobotního nebo nedělního odpoledne. Málokdy jsme u babičky přespávaly, o letních prázdninách jsme výjimečně směly zůstat třeba i na pár dnů a nocí. Důvodem byly hlavně naše tři sestřenice, které tu byly často i celé léto. A moje máma tak nějak očima starostlivé matky vnímala, že pět holek by bylo na babičku (ale hlavně na dědu) už moc. Přesto teď s láskou vzpomínám na všechny ty drobné detaily, které jsme si nestihly užít jako děti a nebo je prostě nevnímaly.

V prostorné kuchyni se zeleným linoleem se odehrával veškerý společenský život rodinného domu. Co na tom, že hned z kuchyně se vcházelo do zařízeného obývacího pokoje s červeným kobercem a barevnou televizí. Dveře tam zůstávaly zavřené dokud se nepotřebovalo projít do menší ložnice a z ní pak i do větší ložnice. Od obýváku dál se nikde netopilo. Zato v kuchyni panovaly tropy. V létě i v zimě. Uvnitř dvojitých oken pravidelně stékaly potůčky vody, my holky jsme s rudými tvářičkami seděly nasáčkované na stoletém otomanu překrytého kostkovanou dekou, dospělí pak okupovali kuchyňský stůl s gumovým ubrusem na mnoha místech propáleným. Stolu vévodil obrovský broušený popelník, který přetékal množstvím vajglů a všude po stole se válely krabičky cigaret, sirky, zapalovače a většinou i rozsypaný popel z cigaret. Babička posedávala na „komodě“ rovněž potažené gumovým ubrusem, která byla umístěná u zdi kuchyně vedle umyvadla. Přestože domek byl samozřejmě vybaven i koupelnou typu nudle, umyvadlo se hojně využívalo rovněž v kuchyni – čistily se u něj zuby, česaly vlasy, občas se tam opláchlo nějaké nádobí nebo něco malého přepralo. Babička na komodě zahalena cigaretovým dýmem odklepávala popel rovnou do umyvadla. Často při našich návštěvách se celá kuchyně proměnila v neprůhlednou clonu během pár minut. Do toho vesele prděl pes pod otomanem a my jsme spokojeně cumlaly špičatá lízátka za 0,25 halířů za kus a inhalovaly cigaretový kouř.

Po obědě babička vařila kafe a pro děti čaj. Vyrovnala na kuchyňskou linku snad 10 skleniček „duritek“ o velikosti asi tak dvě deci. Do pěti z nich nalila horkou vodu a průběžně ve všech na střídačku máčela pouze jeden sáček černého čaje. Zato do těch kávových nasypala do každé víc jako polovinu umleté kávy, takže vody se tam pak vešlo sotva deci. Když to všechno zalila, naházela do každé skleničky asi tak pět kostek cukru. Nevadí, že někdo nesladil, tady se mu dopřálo vždycky. Dodneška si pamatuju chuť toho „čaje“ – lehce obarvená horká voda sladká jako glukózový test co se dělá těhotným.

Venkovská babička nám nikdy nečetla, nehrála s námi hry, nejezdila s námi na výlety ani na dovolené, peníze nám dávala symbolicky jen na pouť a pak až sem tam „v pubertě“ Ale nikdy nezapomenu na to, jak z té nejvyšší poličky v kuchyni vytáhla plechovku s kyselými ovocnými dropsy, slepenými do jedné velké koule (a možná i prošlými), naklonila se ke mně a láskyplně řekla: „Ty moje malá kurvičko, oslaď si život.“