Nějakou odbornou lékařskou péči potřebuje čas od času každý z nás. Už také nejsem nejmladší, a proto vím co obnáší dostat se do péče skutečnému a chápajícímu lékaři (či lékařce).
Už také nejsem nejmladší, a proto vím co obnáší dostat se do péče skutečnému a chápajícímu lékaři (či lékařce), který s vámi jedná jako se svéprávným pacientem, nikoliv jako s méněcenným obtěžujícím hmyzem. Některé lékařské obory potřebuji ke svému životu minimálně a tak jsem se rozhodla přetrpět jednou za rok nebo za dva preventivní vyšetření v ordinacích, kde zrovna nejsou moc přívětiví. Tam, kam chodím na návštěvy častěji než ke své vlastní sestře, tam si ale pečlivě vybírám a do úmoru zkouším najít lékaře, se kterým to bude to pravé ořechové.
Doteď jsem ale absolutně netušila co obnáší najít odborníka na duši a to ještě ke všemu na duši dětskou a zraněnou. Ze školy si ještě pamatuji nějaké základy psychologie, s ledasčím jsem se doteď poprala sama. Když ale přišel čas vyhledat toho pravého odborníka pro mého syna, co ještě nedávno byl spíše dcera, nastalo to pravé peklo. Google je fajn, ale pro tento typ vyhledání „někoho spolehlivého a schopného“ naprosto nevhodný. V prvním kole jsem nezkušeně a naivně pátrala po psychologických ambulancích pro děti v našem okolí (přece nebudeme dojíždět přes celou Prahu) a tzv. s péčí na pojišťovnu (přece nebudeme platit za péči, na kterou má dítě nárok) a také s pozitivními ohlasy na lékaře (rovnou vyloučíme ty „neschopné“). Někam jsem se vůbec nedovolala, někde mi už předem připravený záznamník oznámil, že mám smůlu a jsem sedmdesátá v pořadí a tam kam jsem se náhodou dovolala, mi sdělili, že nové pacienty vůbec nepřijímají. Rozšířila jsem tedy obratem okruh hledání na celou Prahu (holt teda dojíždět budeme), zahrnula i soukromá zařízení (kromě zubaře si zaplatíme i psychologa) a ignorovala negativní hodnocení lékařů (raději si udělám vlastní úsudek, v tom mám přece praxi u sebe). Jenže ouha, vlastně se nezměnilo vůbec nic – nedovolala jsem se, žádná reakce na emaily, namluvené záznamníky a nebo stále stejná informace, že nové pacienty (a natož dětské!) nepřijímají. Tak sakra, kam chodí všechny ty děti postižené covidovou dobou, s úzkostmi, s depresemi, trpící sebepoškozováním, poruchou příjmu potravy? Tohle všechno jsou totiž nejčastější potíže dospívajících, které se za poslední dva roky ještě výrazně prohloubily a raketově narostly.
Vykašlala jsem se na ten nekamarádský vyhledávač a navštívila pediatra, přece mi musí pomoct a někoho nám doporučit, pečuje o mé nezletilé dítě téměř od narození! Po obvyklém několikahodinovém čekání mi pediatr s důvěrou doporučil zavolat na zdravotní pojišťovnu, která nám „musí“ vhodného odborníka najít (=poslat seznam lékařů v tomto oboru, které si mohu zkusit obvolat). Tuhle hru jsem s naší největší tuzemskou pojišťovnou hrála asi před třemi lety, kdy jsem zoufale hledala zubaře, protože ten můj odešel do důchodu – bez svého pokračovatele. Takže moc dobře vím, že to nikam nevede, zejména, když potřebujete opravdu pomoct a pokud možno rychle. Zbývala síť kontaktů v telefonu a nekonečné zjišťování kdo kde má jakého kamaráda a jestli ten kamarád nemá náhodou kamarádku doktorku, která by znala nějakého erudovaného dětského psychologa a dokázala nás k němu protlačit „mimo pořadník.“ V tu chvíli už nezáleželo na lokalitě, na penězích ani na recenzích, šlo jen o to někam proniknout. To se opravdu podařilo a já jsem si připadala jako vítěz, jako když na pustém ostrově najdete pitnou vodu nebo zásoby jídla. Podotýkám, že většinu svého života bydlím v Praze, výše uvedené se tedy netýká zapadlé horské vesničky v pohraničí!!!
První dvě, tři návštěvy u doporučeného psychoterapeuta se syn snažil „navázat spojení“, ale bohužel se to nepodařilo, prostě si vzájemně nesedli a celé to martyrium začalo nanovo. Druhý pokus - z dalšího kontaktu sehnaného přes čtyři jiné se vyklubala moc příjemná terapeutka se zkušenostmi s dospívajícími, která se se synem sžila rychle a bezbolestně. Návštěvy u ní probíhají již druhým rokem a zatím dávají Štěpánovi sílu zvládnout všechno, co ho ještě čeká.
Mimochodem, zhruba v polovině tohoto příběhu jsem si v duchu říkala, že až to celé dotáhnu, najdu si vlastního psychologa, pro dospělé to bude určitě mnohem snažší ……….
