Holka nebo kluk?

A není to fuk? Když nějaké téma hýbe společností, je těžké nenechat se strhnout lavinou rozhořčených komentářů, vášnivých diskuzí a rádoby odborných vyjádření.

Když se to téma ale dotýká přímo vás samotné/samotného, je to mnohem, mnohem těžší a bolestivější.

Nevím čím jsem si to zasloužila, ale v posledních dnech mi začala jedna naše sociální sít pro boomery podsouvat příspěvky jakési moderní a silné ženy, která má ve svém životě naprosto jasno, opečovává dokonalé děti, kterým poskytuje domácí vzdělávání a je ve svých zásadách a názorech pevná jako skála. Říkám jí důvěrně Jasana.

Tahle Jasana jednoho dne vedla diskuzi se svým dokonalým šestiletým synem na téma jestli se mu líbí holky nebo kluci. Spadl jí obrovský kámen ze srdce, protože zjistila, že její malý princ je naprosto v pořádku, líbí se mu holky a on sám se cítí být mužem, králem, téměř pánem tvorstva.

Následoval ovšem příspěvek hodný bakalářské práce na téma „co je normální“, který se zhruba v polovině textu zvrhl směrem k tomu, co rozhodně normální není. Jasana v textu několikrát vyzývala snad všechny instituce světa, aby konečně přestaly podsouvat našim nebohým dětem, že je normální být homosexuál nebo nedej bože transsexuál. Apelovala na média, že je neúnosné, aby se tito „nenormální“ lidé objevovali v pohádkách, v příbězích nebo dokonce pořádali průvody nebo jiné „orgie.“ Upozorňovala na to k jaké manipulaci dětských duší tím dochází a jak se potom právě díky tomu z našich dětí stávají homosexuálové, transsexuálové a další „nenormální“ paskvilové (ano, toto slovo skutečně použila v souvislosti s dětmi – samozřejmě ne s jejími). Jako grande finále nasadila oblíbenou řečnickou otázku, jestli se nám, vzdělaným čtenářům, zdá normální, že se dnes někdo může klidně cítit jako lednička a všichni by to měli tolerovat?!

Prosím vás, všechny ke komu se tyto řádky dostanou, opravdu jste v životě potkali někoho, kdo se cítí jako lednička? Ptám se zcela seriózně, protože tohle přirovnání zaznívá velmi často – veřejnost má obavy z toho, že se někdo cítí jako lednička, jako žirafa nebo nevím co ještě. Ano, možná je jeden člověk ze stovky miliónů psychicky nemocný a cítí se jako lednička, ale to přece nemá nic společného s genderem!

Můj syn je transsexuál (viz. můj úplně první blog Odkaz ), za posledních téměř sedm let jsme si prošli vším možným. Díky němu jsem poznala hodně odborníků, lékařů, terapeutů, ale i lidí procházejících si složitým obdobím v životě, transsexuály, homosexuály, lidi nevyhraněné nebo nebinární, ale NIKDY se NIKDO z nich necítil jako věc nebo zvíře. Naopak bývám svědkem toho, co se stane, když dítě v tom nejcitlivějším věku nemá žádné informace o tom co se s ním děje, žádnou podporu, zažívá netoleranci okolí a bohužel často i vlastní rodiny.

Moje největší poznání v této situaci v roli rodiče bylo, když mi jeden chytrý pan doktor řekl : „ To, že Vašemu dítěti najedou začnete říkat Štěpáne místo Amálko, tak to z ní/něj kluka neudělá!!!!“ A měl obrovskou pravdu! To, že naše děti mají informace o tom, že existují lidé, kteří spáchají sebevraždu, je přece také automaticky nedovede k tomu, aby ji spáchali i oni sami!

Bylo mi tak úzko z celého textu příspěvku Jasany a také z komentářů a z lidí, kteří ji oslavovali a blahopřáli jí k dokonalé rodině a jedinému správnému názoru na život, na svět, na naše děti…… tolik rodičů zatím s malými dětmi, kteří vůbec netuší co je v životě čeká a co může potkat i jejich děti…….