Být trans není vtip, je to život.

Za chvíli to budou tři roky od chvíle, kdy jsem napsala svůj první článek o tom, co znamená být mámou trans dítěte. (https://kravarcikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=789704)

Tři roky od mého prvního blogu se toho změnilo hodně – hlavně ve mně. Můj syn je dnes dospělý muž, a já jsem prošla cestou plnou emocí, nepochopení, ale i hrdosti. Sdílím naši zkušenost, protože chci věřit, že právě takové příběhy mohou změnit postoje jiných lidí a zbourat předsudky.

Tehdy jsem byla plná otázek, strachu, ale i odhodlání. A dnes? Dnes už je můj syn dospělý muž. Má vousy, hlubší hlas a pohled, který si s dívčím už nikdo nesplete. Ale největší změna? Ta se stala ve mně.

Když se ohlédnu zpátky, je to jako jízda na horské dráze – chvíle euforie, chvíle zoufalství, ale pořád vpřed. Sama nechápu, kde jsem v sobě našla tolik síly, lásky a energie. Obdivuju lidi, kteří si dokážou dělat legraci i ze svých těžkostí, třeba handicapovaní, s tělesným postižením. I mezi trans lidmi existuje černý humor. Já se tomu zatím smát nedokážu.

Nepochopení a netolerance jsou pořád součástí naší cesty. Už mě to tolik nesráží jako dřív, ale někdy to hodně zabolí. Zvyknete si, že vás ignorují úřady nebo školy. Ale když vás sejmou ti, od kterých čekáte pomoc – lékaři, zdravotníci – nad tím fakt zůstává rozum stát. Jistě, všechno je složité, matoucí - jedno písmenko v občance, jedno číslo v rodném čísle a najednou jste pro systém někdo jiný. Každý se s tím popere jinak – jednou nám dokonce zdravotní sestra vehementně tvrdila, že jsme na vyšetření přivedli jiné dítě, zřejmě sourozence (kterého Štěpán nemá). Databáze přece nelže…

Před pár dny jsme oslavili rok od začátku jeho hormonální terapie. Štěpán slavil prvním oholením vousů na obličeji a já zamáčkla slzu (rozumějte – ne proto, že se holí, ale proto, že UŽ se holí, je to teda už dospělej chlap). A tohle jsou přesně ty momenty, kdy vám dojde, jak moc se vám změnilo vnímání světa.

Už téměř pět let směřuje ke svému vysněnému cíli a tak snad není pochyb o tom, že se nejedná v nastavení jeho mysli o nějaký pubertální výlev a snahu trochu to rodičům i sobě zpestřit. V jeho těle už totiž dávno běží nevratné procesy a dál ho čekají další, poměrně závažné věci jako je odstranění prsou. Dneska už mě netrápí, jestli je jeho rozhodnutí správné, obavy mám spíš o jeho partnerský život a vztahovou oblast. Láska je někdy těžko dosažitelný zázrak i pro ty, kteří nemají v životě až tak moc šrámů. A co teprve pro ty s příběhem, který svět často nechce slyšet?!

Být mámou trans dítěte není o tom mít odpovědi na všechno. Je to o lásce bez podmínek a o víře, že každý člověk si zaslouží žít pravdivě – v těle, které mu dává smysl a ve světě, který ho přijímá.

Když se ohlédnu zpět, vidím nejen jeho cestu, ale i tu svou. Nezačala jsem jako odborník na trans témata. Začala jsem jako máma, která měla strach, která nevěděla, co přijde, a která se bála, že něco pokazí. Dnes už vím, že nejde o to mít všechny odpovědi. Jde o to být tu. Naslouchat. Podporovat. A věřit, že i když je cesta těžká, má smysl.