„´Seš mrkew, hownoute!“ zařval jsem vítězně a ten trouba, co mi vlítnul přímo mezi mířidla, se efektivně rozcákne všude vůkol. Vzhledem k tomu, že touhle chodbou probíhám už potřetí, pokrývala už zdi a podlahu celkem solidní tapiserie. Vzduch se dá pro samá střeva doslova krájet.
Prostě nuda. Omrknu to venku.
Sotva jsem otevřel dveře, už zahájili manévry. Nějakej cápek to po mně dokonce šije z protileteckého dvojčete, ale v těch troskách tady ho není vidět. No, nejbližší taktika je rozhodně ústup. Ale ne zpátky za dveře. Jak ty kurvy znám, už tam někoho nasadili, a ten někdo určitě nemá do čeho píchnout. Krom do mě, že jo.
Takže kolem náspu a hned za ním držkou do hlíny.
Asi tak na dvě vteřiny mám klid. Čas na vyhodnocení situace.
…neměl jsem to dělat, neměl. Ten granát, co odněkud přiletěl, bouchl dřív než jsem čekal. Nějakou dobu nebudu tak úplně ve formě, ale na rozdíl od vtipálka, kterej mi ho sem poslal, se to za chvíli spraví. Zatím si to tu prohlídnu přes optiku mýho dragunova.
Hehe, ti dva na střeše si myslí, že o nich nevím.
Dvě rány přes tlumič a už si nemyslí vůbec nic. Saláti!
Dalšího jsem sejmul, když se ke mně pokoušel přiblížit z boku…
…super. Zdraví zpátky na stovce, měl bych vypadnout. Zakempil jsem tu na moc dlouho, už se to ke mně začíná všechno stahovat. Po zádech mi přeběhne mráz… V dálce zní temný hukot motoru těžkého stroje. Jestli na mně pošlou i helikoptéru, jsem v prdeli.
Jenže jak odsud?
V kapse mám takovej udělátor, co se s ním daj přitahovat různý věci, za kterýma se můžu krýt. Báječná ochrana proti všemu do velikosti kulometu.
Bohužel, protiletecké dvojče mně stále vede v evidenci – pozná se to podle množství olova, které létá nebezpečně blízko, kdykoliv zpoza náspu vystrčím nos. Už mě s tím trochu rozčiluje.
Do sluchátek Jirka: „Kde seš, vole?! Tady jich je jak sraček a ty furt nikde!“
Sakra, úplně jsem na něj zapomněl. Podle GPS je teď asi sedm set metrů jihozápadně.
Odpovídám, načež se z vysílačky ozve vzteklé ticho.
Tu vzdálenost neudělám ani za deset minut, můžem to rovnou zabalit…
„Jirko, já…“
„Drž hubu a střílej. Máš tři minuty, dýl to tu neudržím.“
Tři minuty! To se posral…
No nic. Magnetickým udělátorem přitáhnu utržený panel a jde se na to. Já vím, že se opakuju, ale pro samé olovo se nedá dýchat. Valí po mně snad úplně vším, co mají po ruce. A ke všemu se nemůžu otočit zády a běžet. Záda jsou skvělej terč a s půltunovým flákem betonu se běhá fakt blbě.
Takže pozpátku. Z toho osmičkovýho kanónu jsou to prdy jak kráva, ale můj kryt to díky bohu rozkládá. Ale beztak, mám co dělat, abych sebou nešvih na zem a panel na mě. To by měl Jiřík radost. Počítám, že tam má pěkně horko.
Šest set metrů. Minuta pryč.
Ale stále žiju, za chvíli budu moct obsadit jeden barák po cestě a trochu je proklestit…
Pět set padesát.
…
Kurva! Kurva!!
…
A je to tady. Poslali na mě letectvo. Do tří vteřin ze mě nezbyde ani hovno…
„Jirko, končím…“
…
A tak jsem zmáčkl „LOGOUT“ a pojedeme nanovo. Do dvou do rána času dost.
