...aneb Proč sedmnáctky zahýbají a dvanáctky ne... 2 plus 1 pravdivý příběh z nádražní putyky a prostor přilehlých.
Vždycky v pondělí, v nádražní putyce. Byla tam.
Krásná, tak dvacítka, a popíjela kafe. Já taky.
Dlouho jsme tak po sobě se zájmem pokukovali.
Servírka to nevydržela.
"Vy byste se k sobě tak hodili," povídá mi, aby slečna neslyšela.
"Vy byste se k sobě tak hodili," povídá jí, abych neslyšel.
Od té doby jsme po sobě pokukovali...
...zcela bez zájmu.
xxx
Přisedl ke stolu, když jsem zrovna cosi psal.
Somrák.
"Ubal mi cigáro." Ubalil jsem.
"Co píšeš?"
"Blbostě."
"Čoveče, takový deníky Anny Frankový, to je čtení..."
"Neznám," já na něj.
"Přečti si," na mne on.
Natáhl ke mně ruku – byla čistá a teplá – a odešel zpátky na bar.
Od té doby jsme po sobě se zájmem pokukovali, ale pro cigáro si už nepřišel.
xxx
Na zastávce MHD tázal se jiný somrák dívky:
"Slečno, kolik je vám let?"
"Sedumnáct, co je vám do toho?"
"Hm," zahleděl se někam do dáli, "sedumnáctky většinou zahybaji..."
Na křižovatce před zastávkou zastavil bus. Slečna žene se na místo očekávaného nástupu, ráda, že zbaví se somráka.
Avšak prostředek spásy odbočil na světlech jinam.
"To byla sedumnáctka," somrák, "ty vždycky zahybaj..."
Slečna nesouhlasně nakrčila nosík...
...a odjela dvanáctkou.
Rovně.
xxxxxxx
