Azylant, vlastně azylantka. Našel jsem ji včera u sebe v pokoji, kam se nepozvána vpídila a hned na záclovy - špinavé, na parapet - co tu dělá ta trocha vysypaného tabáku, a podobně. Znáte to. Jistě už vás také někdy poctil návštěvou někdo, koho jste pak ve skrytu duše či v bezpečí oné místnosti do sedmého kolene proklínali.
Jenže já teď nevím, co s ní. Taková baculatější, což by mi zas tak nevadilo, tichá, nepřekáží, ale stejně - co s ní? Otázka téměř nerudovská. Býti nerudným nelidou, vyhodím ji zpátky na chodník nebo odkud svou maličkost ke mně ráčila dopravit. Nájem z ní stejně nevyrazím, to je jasné. Jenže ono je dneska docela pošmourno, po tom včerejším teplotním rekordu celkem nebe a dudy, klendra neblahá. Ráno mlha, že jsem neviděl ze svého patra na parkoviště před domem, stromy už svorně shodily i tu trochu listí, co jim ještě zbývala. Nakonec, už ani není důvod, aby se Svatý Petr nějak překonával - jen pár topolů v dáli se ještě sveřepě drží svých frisur, oni jsou to takoví šamponi v říši rostlinné... a jedna břízka na kousku trávy pod oknem. Ta už také ovšem spíš připomíná Ionescovu "Plešatou zpěvačku"... a mně osobně ještě spíšeji (to je patvar, což...) mou gymnaziální učitelku angličtiny.
Ale jmenovat nebudu, co kdyby náhodou taky četla ty moje slinty, že...
Zkouším si představit Edith Piaf na místě té bělokoré dorostenkyně. Stará, seschlá, životem znavená, stála by u chodníku a pěla trudné šansony o podzimu. To bych i bral...
Řeknu vám, v takovémhle počasí není lepšího nápadu, než vyrazit na pivo do tramvaje. A sice tramvaje první, pivní. Kdo nejste z hauptštatu, budete teď asi trochu vedle, kdo jste, dost možná taky. Ale nevadí, i při vědomí, že půjde o nepokrytou reklamu, hodlám vám podat vysvětlení.
Začněme na Muzeu. Ne ovšem s pivem, to by vás mužici zákona hnali - oni to teď mají nakázané - ale s popisem cesty. Tedy vedou-li ctěné vaše kroky kolmo k náměstí Václavovu a Národní muzeum rozpíná se po vaší ruce levé, nalézáte se pravděpodobně na prahu Vinohrad. To jste ovšem zcela špatně, protože víno dnes popíjeti nehodláme. Proto urychleně vpadnete do tramvaje čísla jedenáct, jejíž nástupiště již zdáli patřiti je lze, a vydáte se směrem jižním ku panelovým hradbám subkultury spořilovské. Došedši tam, na konečnou, stačí už jen vyhřeznouti ven a chopiti se kliky, již máte přímo proti sobě, ve dveřích onoho veleslavného stavení ukotvenu jsoucí.
"První pivní tramway", skví se na štítu.
Tramtadadá, hossana hallelujah, inš Allah, hare krčma a tak dále. Bývalá to ubytovna pro spánkuchtivé emháďáky, kteří zde po šichtě za časů náčelníka komanče trávili noci bez manželek. Stavení s jistě rozsáhlou nemanželskou historií, napadá mne pokaždé. A také, nově, hospoda roku 2006, s dekoracemi Igora Ševčíka - ano, to je ten pán, který dělal kromě jiného obálky desek Pražského výběru - a krčmářem, nosícím lennonky za každého počasí. Jaký on je vám znalcem piva... Vždycky se tu točí nejméně čtyři druhy, na čemž by nebylo nic moc zvláštního, nevystřídat se jich tu za těch pár let, co sem s Jakubem chodíme, vydatně přes stovku. Hle, domov zde fajnšmekrův...
Jednou, v pravěku mých pražských memoárů, přisedly si k vedlejšímu stolu. Dvě pravé, ničím nefalšované krasavy. Hospoda poloprázdná, my dva tlačíme zpět v oční jamky to, co hrozí vypadnout. A že pivíčko. Tak tedy jo. Uvažujeme, jati předpotopními manýry, pozvati krasavy na drink. Diví se, děkují, leč do konverzace ne a ne zabřednout.
Tak repete.
"Když my jsme tu jen na skok, musíme jít..."
Byvši již zabaleny v putovním, na kratičko přisedly. Jedna sáhne do kabelky. Napětí vzrůstá každou vteřinou, kdy je ta ladná ručka uvnitř. Budou chtít číslo. Jakube!! Házíme po sobě s kolegou pohledy, jejichž významnost si v ničem nezadá s tokajícími tetřevy.
Pak, konečně, přistane to na stole před námi. Šest bonparů, pro každého tři.
"To máte za ty piva... Tak ahoj."
A jsou pryč.
Lennonkář u nás, ledva za nimi dvéře zapadly.
"Pánové," chechtá se na celé kolo, "tady máte dvě na mě. A příště nedělejte do čtrnáctek..."
Tak jsme sosali za kořalečníkovo, v duši humus a tlející listí.
.....
Sosat, sosat, to mne arci přivádí zase zpět k mé azylantce. Nic tu pro ni nemám, leda to pivo a nebo čaj. Dobrý čaj, jenže ona by nejspíš stejně pohrdla. A kde vůbec je? Hledám a nenacházím.
Nu asi v tom svém sportovním oblečku od Borussie Dortmund vylétla z okna, když jsem před chvílí větral a nedíval se.
Stejně, čert ví, co tu chtěla opylovat...
Momentka čtvrtá.
.......
