Stručná glosa k oblíbené kratochvíli klimatických "influencerů", jimž uhlíková stopa (či výpary syntetických lepidel) již zcela zjevně zastírá mozky.
Ještě za časů mého rádoby nevinného dětství bydlíval v naší ulici zrzavej malej sráč jménem Jindřich. Děcko letory protivné, vlezlé, vypočítavé a zákeřné.
Dostat se kvůli němu do průseru bylo snazší než vyšlápnout kuřinec, a tomu věřte, jelikož jimi naše zahrada díky matčině zálibě v užitkovém ptactvu a levném hnojivu disponovala v množství zhruba na úrovni středního zemědělského podniku.
Zatímco dnes mám pro různé neduhy lidského charakteru jisté pochopení, maje svých vlastních hříchů plné rukávy, tehdá jsem si místo poučení do života odnesl jen velmi bytelnou averzi vůči ryšavcům a dále komukoliv, koho třebas i neprávem zhyzdili jménem Jindřich.
...toto výše jmenované individuum působilo již pouhou svou existencí srdeční slabost nejen svým rodičům (kteří ve chvilkách pravdy zničenými hlasy omlouvali jeho konání slovy 'Holt nemůžeme za to, že máme syna imbecila'), ale také všem v rámci pozemkové výměry obytné čtvrti Skalka.
Jindřichův obávaný výskyt tamtéž způsoboval sousedské rozkoly, dětské rvačky, škody na veřejném i soukromém majetku - k čemuž jsem v rámci vyrovnání sil nemalou měrou přispěl i já - a všechny představitelné vády a mrzutosti.
To zlopověstné děcko zkrátka muselo být úmyslně sesranou ranou boží, asi jako tanec Svatého Víta nebo prasečí mor.
A nebylo heroje, jenž by jeho řádění uměl učinit přítrž.Tedy krom mého děda....
Jindřich míval ve zvyku bloumat ulicemi, nahlížet lidem přes plot a tropit nepravosti tam, kde nehrozilo, že by mohl být přistižen. Bohužel jeho pověst předcházela jej do té míry, že mnozí nebožáci raději neodcházeli od oken a kdo ještě neměl, pořídil si na noc do zahrady psa, poněvadž na obecního snajpra nebyly peníze.
I těmto opatřením navzdory stávalo se však, že někdo našel záhon na předzahrádce zakydaný bahnem, byť už dva týdny nesprchlo, jindy jste zase měli do bot u zádveří nasypaný štěrk a v zimě kdosi se zavilou zuřivostí dekompiloval sněhuláky patrně dle hesla sníh jsi a ve sníh se obrátíš. ...
Tehdy byl můj děda u nás návštěvou.
Slovák jak poleno, ale povahou mírný, milý a neskutečně hodný člověk. Když se ale nasral, konal se armageddon přesně v intencích textu slovenskej štátnej hymny. S místní situací dobře obeznámen, neb u nás pobýval často.
Tak tedy tento můj dobromyslný děd, spatřiv ze své pozorovatelny na záchodě Jindřichův nenápadný monitoring terénu poblíže naší branky, típl rozkouřenou startku a vyřítil se na zápraží, aby se poptal po důvodu pazdrátovy přítomnosti. Vzpomínám-li si správně, učinil tak slovy: 'Čo tu robíš, boha jeho.' Totálně konsternovaného Jindřicha nenapadlo než reagovat poněkud pitomým dotazem, zda je někdo doma.
V ten okamžik se můj vlídný děd upamatoval na hrdiny svého dětství, toliko ruské partyzány, jimž spolu se svými bratry během války tajně nosíval "do hory" proviant, a aniž by se příliš zabýval presumpcí neviny, zahájil palbu. V naší mírumilovné rodině se sice nikdy nevyskytoval zbrojní průkaz ergo ani příslušné propriety, avšak nouze vnukla rozvášněnému dědu jiné střelivo. Nahradiv ostrý projektil gumovým, chopil se poblíže stojící holínky a vyslal ji v neomylné trajektorii přímo na tou dobou již zběsile prchající Jindřichův hřbet.
Tímto mistrovským zásahem eliminoval můj jindy vlídný a konfliktům se vyhýbající děd řádění mladistvého delikventa na několik dalších týdnů. Právo bylo zjednáno....
Tohle celé píšu vlastně jen proto, že bych těmhle přilepeným pánům moc přál svého dobrého děda poznat. Rád bych zařídil, aby zas měl nějaké ty 'čižmy' po ruce.
.....
