Panelák, patro druhé. Z jižní, slunečné strany máte výhled do dost neumětelsky zhumpolačeného parku, jehož pachatel musel být fanda tzv. crossoverové architektury a ve slabé chvíli dal vzniknout řídce zalesněné ploše churavých bříz a naopak blahobytně vyhlížejících jehličnanů klečovitého rázu.
Tudy se za slunného počasí prochází jeden můj známý pan skladatel a produkuje věci až překvapivě ladné; na lavičkách místy hřaduje mládež, jejíž produkce voní po marihuaně, a za počasí jakéhokoliv se zde hojně houfují i pejskaři; o jejich produkci se na tomto místě zmiňovat nebudu.
Zato z té druhé strany zmíněného skvostu komunistického kubismu naskýtá se pohled o mnoho poetičtější. Řeknu vám – tomu obydlí, které se tyčí přímo naproti mému oknu, už schází snad jen ta věž. Alespoň tedy vížka, věžička. Něco, co by s konečnou platností zpečetilo fakt, že sem ten dům jaksi… nepatří. Všude jen beton, různě vysoký a různě široký, ze všech stran, neosobní a mrtvý, a uprostřed tenhle barák.
To se mladá svazačka vlastním tělem snaží přesvědčit starého lorda, aby „tež vstupil“.
Nu, jak vidno, nevstupil a stojí si na svém, cihlovém. Dokonce památkáři si na něj vzpomněli, takže když chce opravit střechu, musí poprosit Svatého Petra o přízeň a čtvrt roku nejprve papírovat. A prý také „Liga lesní moudrosti“, sdružení sestávající ze čtyř dědků, jimž byl zapovězen chlast a mariáš, které na miniaturní zahrádce objevilo jakousi vzácnou populaci chrípavky skvrnité, jemně do modra puntíkované, a ostře se ohradilo proti tomu, aby majitel celého objektu vyrval přírodě kus právoplatného léna a učinil z něj sobě záhon. A tak tam má místo kytek aspoň psa, který je imrvére zavřený v kleci, přímo nekřesťansky vyje a na unikátní populaci chrípavky koná přesně to, co z té první strany našeho paneláku ostatní psi na veřejné prostranství…
Já tedy vím, že tento způsob humoru poněkud zavání, ale vy se nebudíte v pět ráno s myšlenkou v rozespalé makovici, jakto že je už zase úplněk. Když byl včera. A předevčírem.
Třeba je to vlkodlak a v tom baráku bydleji upíři. No ne, pozor, to dávali v televizi, tuhle. Jmenovalo se to Underworld a hlavní postavu – velesličnou zubatici, jak jinak, hrála Kate Beckinsale – což, ráčíte-li po anglicku – trochu odlišně psáno znamenalo by „zpátky v prodeji“. Jistě uznáte, pro Hollywoodskou megašťáru první velikosti jméno jak kdyby si objednala. Možná je koupila od někoho, komu už se nelíbilo, a jí se teď také nelíbí, takže asi bude brzy „back in sale“.
Vždyť i jména jsou na prodej…
Nevěříte? A co třeba nějaký Picasso, kolik byste za něj dali? A japonský básník Hokusai vystřídal za život jmen, že by se jich jeden nedopočítal. A po každém z nich je už nějaké to století celkem silná poptávka…
A v tom filmu si upíři chovali vlkodlaky jako butlery, a když to dávali v televizi, tak to musí být pravda, povídala tuhle jedna paní na penzi - ono to bylo tak jaksi hezky dramatické, hodně se tam střílelo, spousta stříbrných krucifixů a těchhletěch věcí… tedy, ne když ji pouštěli do penze, ve filmu, že, ale ono na druhou stranu stačí, když tyhle dámy vidí v bedně upoutávku na slevu v supermarketu, příkladně na mlíko, a než to ta vysmátá tlama televizní dořekne, už si to na těch tlustých nožkách valeji do krámu, co kdyby na ně nezbylo, no konec světa, to je pak taky drama, potkat jakousi takovou s vozejkem a kapkou šíleného lesku v očích, najmě když pak vyjde najevo, že mlíko už došlo, nebo že – chraňpámbu vedoucího prodejny – žádná sleva nejni, když to říkali V TELEVIZI, to pak lítaj rohatý ode zdi ke zdi, jako tuhle jedna taková, co si ke mně přisedla v autobuse, byla, s odpuštěním, krapet rozsochatější fyziognómie, ale já se zas vejdu skoro všude, no a sedíme hnedka za řidičem a přímo před frňákem té bábě visí cedule: „Vystupujte zadními dveřmi“, a ona samosebou jede jen jednu zastávku, tam, kde vystupuje, spousta jiných nastupuje, ale ona ne, hned ke dveřím, těm nejbližším ergo předním, pochopitelně, a řidič rudne vzteky, jenže nic neříká, jat obavou, že bude rozsednut vejpůl. Tak takovýhle já mám výhled z paneláku, přeju hezký den.
PS: Zrovna jsem prošel kolem televize, dávají tam cosi pro pamětníky, tak mám jeden vzkaz, abyste o něj nepřišli: Nevezmu si Jankovce, to se radši pudu utopit. Věra
