...nos nalepený na mírně promrzlém okně, uši na št´opkách. Naslouchám večernímu tichu. Občas odněkud zdálky řinčení řetězů a typický řev, budící u mne mrazení v zádech. A čas se tak vleče...
Je skoro půl osmé. Hlídkuju od pěti a Mikuláše si kreslím už od září - kdybych to někam hloupě nevyhodil, mám dnes rozsáhlou sbírku fousatých figur s nůší na zádech a dvojitým křížem na čepici. Dvojitým - můj děda jej tak kreslil, celé ty roky, ani nevím proč.
...letos se odebral zjistit, jak to s tou čepicí tedy vlastně je. Vždycky přijel ze Slovenska a jeho naditá cestovní taška dávala tušit pestrá bohatství. Pro mne, pro bratra, mámu s tátou. Jenže to pořád nebyl ono; bylo to krásný, ale ten pravej Mikuláš je právě ted´ někde tam venku ve tmě. A mně je šest let a zdá se mi, že má zpoždění.
Ve školce to dneska bylo značně nesnesitelný. Nějakou nadílku jsme dostali, ale ten pán v hábitu měl školníkovo bačkory, na bradě vatu, ze který jsme o den dřív něco dělali, a vůbec se mi to celý nějak nezdálo. Slabota.
Půl osmý.
Děda kouří na záchodě u otevřenýho okýnka.
Matka mne pot´ouchle provokuje komentáři, které mne mění v hystericky slintající trosku. Kdy už???
Bráchovi je to putna, jelikož právě v kolíbce provádí základní výzkum "Cucání palce u nohy".
Pak se veřeje chrámu skrčených rozlétnou.
"Vašík! Počúvaj..."
Z okna nic nevidět.
Ale když se hodně snažím, zaslechnu... zvonění...
Je nedaleko!
Zmatek, tartas. Pomyšlení na tisícerá potěšení, jichž se za malý okamžik stanu nezpochybnitelným vlastníkem, ostře kontruje vidina rohatých pekelníků, kteří mne bezesporu budou chtít strčit do pytle. Mamon versus strach.
Jak se celá ta očekávaná nirvána blíží, málem se podělám. Stávám se srabem.
Bušení na dveře. Já tam nejdu! Ani za živej svět, at´ si ty sladkosti nechá. Já nechci do pekla! Na počítání hříchů už není kdy, ale jak jsem v létě sousedům rozmlátil okýnko u trabanta, a když to uklidili, zase jsem jim to pečlivě zametený sklo naházel dovnitř...
...jsem v pytli, v pytli! Doslova...
Ke dveřím mě musejí táhnout.
Pochopitelně, po odbytí jisté nezbytné procedury, obtížen kořistí všem okolo tvrdím, že jsem se vůbec nebál a že by to příště možná chtělo víc čertů. Jako každej připosránek, když se mu uleví. Ale zážitek nezapomenutelnej.
Docela mne mrzí, že jsem vyrost.
Někdy kolem třinácti jsem na Mikuláše začal chodit ven. Byl jsem strašně zamilovanej a má druhdy nastávající bydlela na sídlišti, tak jsem vždycky směřoval tam. Jakej ale rozdíl...
No jasně, já věděl, že těch svatejch v řízách a nesvatejch v kožichu je nějak moc, v některých jsem poznával svoje spolužáky, hrozný ale bylo, že po nich všichni házeli petardy. Hážou dodneška, taková kratochvíle.
Blbá a pro blbce.
Nejhorší ale bylo, když jsem se jednou vracel, abych zjistil, že...
...ten krásnej Mikuláš, co k nám chodil v saténovým modrým hábitu, objíždí štace v dodávce korejský výroby, za volantem pije rum a říká, považte jen, říká HOVNO.
Ale i tak je nejkrásnější, dodneška.
Některej rok - vážně nekecám - se u nás toho večera objevili i čtyři. Tři studentský brigády (vím dnes), a tenhle, tradiční. Měl jsem hubu od čokolády ještě o vánocích. Jindy zas byla nadílka jen jedna, třeba ve třídě základní školy. Pod bílým kaftanem rafinovaně se kryla sousedka Katka z devátý třídy, jejíž pozvolna rostoucí kopečky v oblasti hrudní spolu se zadkem už tehdá ve mně budily jisté obtížně pojmenovatelné pocity, avšak její performance umělecká zanechávala mne zcela chladným.
Dneska je už vdaná, pocity dávno jména nalezly a současně odezněly.
...paměti a nostalgie.
Jednou... to je jedna z mých nejstarších vzpomínek. Ve své Myslánce vidím jesle, jako intro pouštěli nám obligátního vlka a zajíce. To jsem miloval... ale z nějakejch čertů jsem ještě vůbec neměl rozum. Moji rodiče se tomu smějou dodneška, jelikož když ten rohatej přišel ke mně, nalezl jsem v sobě slovní zásoby dosud netušené a nadal mu do jmen, za něž by se studem rděl i notorický kriminálník.
Byv štědře počastován několika direkty na cifrblatt, spustil čert řev ba že nekřest´anský, a mne museli odnést z místa činu. Odnést, neb mi mohly být tak tři roky, snad ani ne...
Zajímavý, o pár let později mne nějakej pubescent v příšerný masce vyděsil tak, že jsem se v přímým přenosu regulérně pomočil. Drží-li se dotyčný stále svého kopyta, lituju jeho potomstva.
Zítra to vypukne. Zase budou petardy a možná sem tam nějaký to děcko zase bude čumákem cídit okno.
Mami, kdy už???
Zatímco já, o dvacet let starší, budu brouzdat píseckými ulicemi a vzpomínat na toho fakticky opravdu nejkrásnějšího Mikuláše.
Tentokrát žádná modrá říza.
Bude kouřit u záchodovýho okýnka někde tam nahoře a já jen doufám, že mi po vločkách sněhu - který se nápadně podobaj popelu z jeho startek - vzkáže, jak je to vlastně doopravdy s tou čepicí...
...a pak se ozve zvonění...
.......
