Byl muzikant a byl chud.
Tak chud a také hlup, že měl dluhy, kam se podíval a jednoduše řečeno všude visel. Na rozdíl od kolegů, úspěšnějších to a moudřejších umělců, kteří také viseli, ale jen pár stovek nebo v metru a před kulturákem na plakátech.
Kromě toho měl starý klavír, postel a ženu, se kterou se na té posteli milovali.
Až mu jednou na dvéře zaklepali ti pánové, co vždycky přijdou, když někde hodně a dlouho visíte, a ženu vyděsili, neboť o ničem nevěděla. Věděla jen, že pánové přišli bílit, ne přelepovat.
Nu, jenže, jak již řečeno, muzikant byl chud a oni nemohli než mu vzít ten klavír. A žena - chytrá - co taky s muzikantem, který si nechá vzít klavír, že jo, to se pak neplánovaně objeví malé krky hladové a hladové krky s muzikantem bez klavíru... no prostě chytrá byla, takže prádlo do kufru, slza parfému na zrcadlo pro památku a pryč.
A muzikant byl ještě chudší. Hrát a nemít klavír - dobře, může cvičit ve dne v nočním baře - ale milovat a nemít tu svoji... to je dost na prd.
Tak byl smuten a mnoho pil. Kdyby pil a platil, přivedl by k rozkvětu nejeden menší pivovar. Jenže on ne. Sládkové se nakrkli, přivřeli pípu, šli si stěžovat vrchnímu sládkovi, ten ještě vrchnějšímu a ten úplně nejvrchnější panu řediteli, který se válel na dně pivního kotle, spící a snící o prosperitě.
Tak ti pánové přišli za muzikantem znovu. Klavír jak známo nikde, ale hned vedle stůl, kde psal noty a taky se hojně opíral bradou o desku, litovav se. Tak mu ho taky vzali, v naději, že když pozbyde opory pro svou sebelítost, vstane třeba a půjde do práce.
Místo toho však začal pít ještě mocněji. Tak mocně, že mu hrdlem každodenně kráčela spojená Rusko-Dánská vojska a všechno mu bylo jedno. K čertu s pianinem, k čertu se ženou a tamtéž se stolem. Pít je lze i bez stolu a co muziky se napsalo na koleně. Do hospody jej ovšem už nepustili, tak si půjčoval od přátel a kupoval chlast na krámě. Vysedával po parcích a lil to do hlavy, až mu v ní začaly kvést lekníny. A ptáky zpívat neslyšel a slunce svítit neviděl a krása, jíž pámbu obdařil všechny ty půvabné dívky, co chodily kolem, byla mu jen důvodem k cynickému smíchu.
On na dně každé vypité lahve viděl jen jediný obličej a zněly mu do toho tóny, které pro ni chtěl napsat a nikdy nenapsal. A domů už nechodil, postel mu sice ještě nevzali, ale byl z ní výborný výhled na obraz, který vidět nechtěl a neuměl jej ani sundat. Natožpak vyhodit.
Byl od ní.
- Hleď, i tady jsi dlužen, napadlo jej pokaždé.
Nejkrásnější obraz, jaký znal, malován špatnými olejovými barvami a rukama okřídlenýma láskou, vílou s očima čistýma jak řecké nebe. A na obraze - hádejte co - lekníny.
Lekníny...
Tedy, mít jeden takový na obraze a jiný zase v notně zavlažované hlavě, to je na jednoho muzikanta bez ženy a bez klavíru trochu moc velké sforzzato, čili lahev sem a vzpomínky nechať se v hájíček zelený odebéřou.
Muzikant chtěl zapomenout, ale přátelé nechtěli. Neboť přátelé půjčili a nebylo jim vráceno.
A zasmušilí pánové jej navštívili potřetí. To už byl muzikant trpký a nekyslý jak veltínské zelené. Po vzoru vinařů, kteří mají sklepy obrostlé plísní, ale víno servírují jak anglickému králi, rozhodl se ovšem, že tuhle svou poslední partii uhraje s grácií. Myslel si.
"Dáte si kafíčko, panové? Už pro něj jdu. Zatím račte se usadit na postel, možno i vyzkoušet, je skoro nespaná, nic víc vám stejně nabídnout nemůžu, jako levnej hotel," dodal a zasmál se svému vtipu. Sám.
Pánové se dívali na obraz.
Dlouho se dívali, pak vysrkli kafe a byli pryč.
Ten den spal muzikant doma. Vlastně nespal, svítil si svíčkou a z postele zíral na zeď, kvetoucí leknínem. A usmíval se. Vida, co s lidma dělá jedna kytka na obrázku. I tu postel mu nechali.
Díval se a najednou si nebyl jistý, jestli je to milosrdenství, nebo trest.
Pak přeci jen usnul.
Ráno rána jako z děla. Vyvrtaný zámek. U postele jak tři sudičky zase ti pánové a za nimi další čtyři, které nezná. Když se vybabral z postele a něčím kvapně přioděl, hosté kávu odmítli.
"Omlouváme se za tak časnou návštěvu, ale snad pochopíte naše důvody."
Ukázal - jeden z nich - na ty čtyři neznámé:
"Pan pikantní Picassista, Španihelsko.
Pan filištínský Filla-Tellista, Česko-Švýcarsko.
Pan rozumbradózní Rembrandtista, přijel z Holandska,
a pan legrandiózní Le Grandista, Francouz."
Muzikantovi došlo, že je jich na jednu postel podezřele mnoho.
"Deset?" povídá jeden.
"Sto," povídá druhý.
"Tisíc...," třetí.
"Milionů, páni kolegové, mi-li-o-nů!" povídá čtvrtý. "Výstavní sensation příštího roku! Ti hlupáci z Louvru se přetrhnou, aby to koupili."
Deset, sto, tisíc, muzikantovi táhne hlavou.
"Hovno! A veliký!" A popad ten obraz a skočí z okna - bydlí v prvním, tak to jde - a nohy na ramena, peláší, utíká, zdrhá, pryč.
... teď ho naposled viděli někde pod mostem. Lahev už nemá, ale jeho srdce kvete lekníny.
.......
