...o mé dnešní podivné cestě půlnočním vlakem. Záměrně bez rozuzlení, jelikož jsem je nenašel a teď nemůžu spát...
Objevila se dnes ve vlaku. Vlastně objevili; slečna tak něco přes dvacet, kočárek s chrupajícím nemluvnětem a navrch hromský bágl, lidem zvaný toliko „tele“, které ovšem právě vypadalo, jak by se přežralo jateliny, zavdavše si navrch kravským hltem vody.
A že jí tu teď na jihu máme určitý nadbytek, té vody, připomínalo tele spíš pátrací balon. Majitelku avšak tížilo nepoměrně více, neb se nevznášelo.
Asi jako každého mne napadlo, kdo to může být, tedy táhnout se s takovým outěžkem a pacholetem ledva ročním po čertech vlakem a o půlnoci, to dnes vidím prvně, takže úkosem pozoruju.
Jsme ve voze sami.
Má strašně strhané rysy ta holčina, bledá, kruhy pod očima. Že by ji to taky vytopilo? A kde maj tatíka? Fuj, nadávám si, takové bulvární otázky… No ale považte, projíždíme obcemi, kde se velké, širé, rodné lány proměnily v ještě širší jezera, suchou nohou by tudy neprošel ani Mojžíš biblický, leda by vážil cestu po trati. Kdo by sem teď jezdil.
A taky že.
Na přestupní stanici se na mne tak koukla. „Ty seš z Prachatic?“ povídá.
„Jo, jedu na konečnou.“
„Tak já se s tebou svezu…“
Je mi to divné. Jak ví, kam jedu, nejsme ještě ani v polovině cesty a průvodčí se zatím neobjevil. Vychrtlé existence s půl kilem pearcingu si obvykle pamatuju, nikoho takového tam v té naší větší vsi neznám. A co to sakra má znamenat, to její „tak já se s tebou svezu“.
Nadto jsem zvyklý, že mi tykají jen různí bezhauzníci a fetojedi, kteří v mém ponurém zjevu (mylně) spatřují as spřízněnou duši. Nebo co.
Takže tvořím hypotézy, obsahující slečnu bůhví odkud, děcko patrně nechtěné, stále na cestách odnikud nikam a pravidelnou prostituci v kombinaci s hepatitis C. A znovu se v duchu fackuju za předsudky, jichž se mnohdy až příliš velkohubě zříkám.
Pomohl jsem jí s kočárem do vlaku, za což jsem byl obdařen unaveným úsměvem a pohledem plaché laně.
Stále sami.
Když pokládala bágl na podlahu, málem upadla. Jestli váží čtyřicet, moc bych se divil. Ona. Chvíli se štrachá v nějaké boční kapse batolecího štábního vozidla, cosi vytáhne a žádá mne, abych ji ten zbylý majeteček pohlídal.
…když se vrátila z toalety, nenesla už nic. Jen se jí po chvíli začaly třást ruce, podivně lesknout oči. Nasadila si tedy sluneční brýle.
A pak někdo přistoupil.
