Jak jsem potkal Batmana

Zamyšlení nad nejlepším přítelem člověka...

Dneska jsem potkal psího Batmana. Jakási paní od nás z domu s ním v dosti třeskutém zimním nečase vyběhla, by provětrala sobě kabát a jemu perka; taková ta mrňavá nutrie, ten pes, tedy, něco mezi polštářem do ušatého křesla a pojízdným robotickým vysavačem s černobílou kamerou.

Tihle tvorečci, aby v nehostinném šumavském podnebí nepomrzli, musejí nosit jakési pláštěnky či co, moje máti to vyřešila rukávem ze starého pleteného svetru, pročež to naše zvíře vypadá jako to, co v matičce Praze prodávají za třicet penízů a říkají tomu Euro HotDog Max, jen ušatý a s norským vzorem. Jestli se tak ze psa při minus patnácti opravdu stane „hot dog“, není mi známo.

Jisto je, že paní sousedka je moderního ražení a její bílý čokl nabyl svým svrchníkem vzhledu akčního hrdiny. Vypadá to jak latex či co s prvky karbonu, patrně odlehčená verze, a co víc, v partiích, kde záda stávají pozadím, rozšiřuje se tato psí pelerína o dva podivné výběžky, do nichž by se při troše umu jistě daly zakomponovat dva miniaturní tryskové motory. Tryskové proto, aby nebránily prutu v pohybu, to vám dnes řeknou v každém lepším zverimexu. Jen ty motorky tam asi nekoupíte. 

Myšlenka už je ale nabíledni, a tak se té paní odvedle ptám. 

Jest mi vyslechnout středně dlouhou přednášku na téma „Garderóba šelem psovitých, zima 2008/2009, s přihlédnutím k aspektu, že mám doma taky tři rukávy od svetru a jelikož už jsem stará bába a loupe mě furt v zádech, tak se mi blbě nandavaji“.

Psovi, myslela zajisté paní sousedka, k jejíž cti musím podotknout, že jde o dámu s jistou noblesou a její šatník je vždy bezvadný. Ale že tryskové motorky nemá a že radši jde s pejskem sama, než aby doma jen otevřela okno a pouštěla si ho na špagátku jako draka, povídala.

Občas takhle nemístně provokuju, s odpuštěním… 

Vidím ovšem stejně nerad jako kdokoliv, když se o ty němé tváře majitelé nestarají. Nicméně jsou i opačné případy. Znám zase jednu jinou dámu, má papíry na hlavu – jakože psychologii – a nomenálně omenicky si do ní vzala, že život vezdejší nemá cenu beze psa s papíry a nejlépe výstavního. Tož, má ho. Obráží s ním o víkendech výstavy, celkem brátvuršt, zda blízké či vzdálené, a pokaždé přihřmí celá ungehojr, když na ni, jak se trefně vyjádřila má kamarádka, co ji taky zná: zbyde jen stříbro, páč má nějakej jinej pes ještě delší vocas. 

To mne zaujalo a tážu se tedy, co by dotyčná dělala, kdyby - hypoteticky - nešlo o výstavu psů, nýbrž mužů; kamarádka mi však není schopna odpovědět.

 Představte si. Vaše drahá polovice se našlechtí do toho nejspolečenštějšího oděvu, v jakém je lze se vyskytovat na nějakém sportovním palouku, vezme si nějaký ten chic klobouk velikosti menšího fotbalového hřiště, slzu Bruna s banánem; zatímco vy se tam budete producírovat jen v trenkách nebo i bez nich, přesto však hladce oholen a na krku mašli, neboť panička si to tak přeje. Kolem spousta podobně postižených chudáků, k vidění jsou chlupaté hrudníky, propadlé hrudníky, bříška jako radiátor nebo pivní teřichy, no a vy „soutěžící“ na sebe vysíláte zasmušilé pohledy, chce se vám na WC, ale právě teď nesmíte, pak třikrát dokolečka před nějakým debilem, kterému táhne z huby česnek, aby vám nakonec sdělil, že prdlačky, poněváč máte sklony k plešatění nebo třeba povislé varlátko. Načež vám dá panička najevo, že je to stejně jen vaše vina, pak vás políbí na čumák a řekne Tak pojď, ty můj blbečku, jde se dom. 

No a tak se spíš smířím s těmi pláštěnkami asi, i s vědomím, že tomu pidizvířeti, s nímž si majitelka infantilně povídá, za ušima táhne jen myšlenka, jak mi v nestřeženém okamžiku zavlažit nohavici.