...vánoční přání blogerům iDnes a mým čtenářům.............................................................................
Prosinec je můj měsíc z nejoblíbenějších. Krajina je zahalena mlhou a tichem, tiché jsou i koruny stromů, jejichž nahé větve připomínají ruce sepjaté v modlitbě.
Zasmušilá je šeď měst i tváře lidí v nich.
A přesto všechna ta studená chandra, lezavý ranní chlad i večerní smog v ulicích pokaždé naplní mne něčím, co těžko slovem popsat.
Brouzdávám pak starou zástavbou kolem řeky, obdivuju kostelní věže a štíty domů, abych sám sebe usvědčil, jak málo toho vidím během roku; fetuju vůni z pekáren střihlou kapkou smogu, a sněží-li, jakoby mi mezi vločkami stříbrně proplétaly i vzdálené tóny Mahlerova Adagietta.
Jaksi v rozporu s okolím užívám si v prosinci klid a mír. Nedotýká se mne běžný shon, nepášu na sobě lobotomii ve frontách u pokladen, jen abych naplnil kategorický imperativ strašáka jménem Vánoce.
Na druhou stranu nejsem z onoho škarohlídného bratr- stva, jehož stoupenci s příchodem svátků pravi- delně propadají depresi či - v případě horším - mravokárným záchvatům.
Prostě jen odmítám nechat se obrat o tiché kouzlo adventu.
Visí ve vzduchu a ničemu se nepodobá. Najdete ho ve vůni staroměstského svařáku stejně jako v zasněženém lese na Šumavě, kam jsem vždycky o Štědrém dnu chodíval s tátou a s jabkama dát zvěři vejslužku.
Vraceli jsme se zmrzlí, mokro v botách a nohavice durch, ale přesto bych tuhle tradici jednou rád obnovil.
V minulých letech dost foukalo a já se do lesa nedostal...
Během oněch čtyřech neděl, kdy se na náměstích u stromu scházejí lidé, aby zpívajíce koledy zapálili svíčku, vám dojde, jak důležité je nebýt sám.
Znepokojivě mnoho takových je v mém okolí; těch, kteří už nemají rodinu či o ni třebas vlastní vinou přišli, mladých i starých; lidí na okraji společnosti i osamělých v jejím samém středu.
V hospodě pode mnou si včera jeden blázen rozbil lahví z neštastné lásky hlavu. Je to vůl a magor k tomu, takže ho nelituju.
Druhou stranu mince poznáte třeba při návštěvě pečovatelského domu. Před nějakými čtrnácti dny jsem v jednom takovém dával koncert, do publika postupně doslova přivezli asi čtyřicet nejtěžších případů.
Během potlesku napadlo mne, zdali se o ně nikdo jiný starat nemůže, nebo prostě nechce.
"Dědeček a babička ujídaj nám chlebíčka..."
Věřte mi, klanět se mi nechtělo, snad jen vzít je všechny za ruku, protože ti lidé jsou andělé.
Rád bych využil této příležitosti, abych všem vám, mým čtenářům, popřál krásné svátky. Aby den, jemuž říkáme štědrý, byl štědrý i k vašim drahým, a abyste s nimi ještě dlouho mohli (a chtěli) chodit do lesa.
Tichým kouzlem adventu je totiž láska sama. Hodie, Christus natus est!
.....
Zdraví VK
