V královském apartmá naší ubytovny Hilton, v zemi nezemi, do níž jsme náhodou přibyli, dopustil se Mrakoplaš jediného magického činu, při němž nebylo obětí na životech, ani katastrof mezigalaktického významu.
Jak mi sdělil později, přivodil si svým výkonem – totiž přeměnou obsahu barové skříňky ve sbírku neutěšeně prázdných lahví – pouze citlivější vnímání zvukových podnětů, ukrutný bolehlav a dočasné přesvědčení, že má místo mozku pečené jablko.
Tvrdil však také posléze, že zdejší brandy, jejíž kvalita se měří počtem hvězdiček a ne malých slonů* jako u nás, je mnohem lepší než cokoliv, co měl možnost okusit na Zeměploše. Tahle jich měla sedm! Asi je to tím, že v názvu oné jiskrné tekutiny ukrývá se magické písmeno X.
Každopádně když řval na kočku, prohánějící se pod našimi okny ve dvanáctém patře, aby nedupala, měl jsem radost, že mu chutnalo.
Pak se ovšem zhroutil na honosně ustlanou pryčnu a občas tiše zasténal. Pochopil jsem, že je pod vlivem magické litery a pročítal jsem místní noviny. Chtěl jsem být ohleduplný, pročež jsem se vždy, když bylo třeba obrátit list, odplížil po špičkách do koupelny.
Za to jsem byl častován mnoha slovy díků, z nichž nejpříjemněji znělo „Ty sterilní vodní buvole, díky jehož úsilí tam u vás máte čím hnojit rejži“. Ve verzi původní je to samozřejmě mnohem kratší, neb amkh-morporština je jazykem postrádajícím jakoukoliv poetiku.
Usoudil jsem tedy, že bude lépe se vzdálit.
Na chobě bylo mi potkat se s naším starým známým průvodcem ve fraku. Stále mi někoho připomínal. Jelikož jej ostatní zaměstnanci oslovovali „šéfe“, obrátil jsem se naň s otázkou, co v mé situaci podniknout.
Byl velmi ochotný a navrhl, že by mne snad mohla rozptýlit vířivá perličková koupel, na niž jsou prý zde výborně disponováni. Poslednímu výrazu jsem sice nerozuměl, avšak po zkušenosti s místním dením tiskem mne to ani nepřekvapilo.
Pravil také, abych se neexponoval, že vše zařídí k mé naprosté spokojenosti. A zda prý mám nějaká speciální přání. Přitom na mne téměř neznatelně mrkl.
Obdivoval jsem jeho předvídavost a řekl mu, že nemám žádný vodní hábit. Zamrkal ještě víc, ale myslím, že mne pochopil. Také jsem řekl, že je kolega mág právě poněkud nemožný a že bych tedy přivítal nějakou společnost. Jsem totiž nerad sám.
Tentokrát přikývl velmi rychle.
Neumím si však vysvětlit, proč následně dodal, že budu mít v lázni naprosté soukromí.
Musel se však zmýlit, jelikož se ukázalo, že salonek s vířivou koupelí budu sdílet s jakousi mladou dámou.
Mile mne pozdravila, dokonce znala i mé jméno.
Obávám se, že jsem byl mrně v rozpacích, také proto, že její úbor sestával poze z několika málo pruhů látky, které měla ovinuté kolem šíje a půvabných boků. O tom se ale slušně vychovaný muž nezmiňuje a snažil jsem se tedy nedat na sobě nic znát – nakonec, byl jsem na tom ještě o polovinu hůře, neb lidé zde zjevně šetří i na šatstvu.
Má nová společnice následně poněkud nesmyslně (ač ne tak úplně) prohlásila, že je jí TAKÉ TROCHU HORKO, vstoupila do lázně a svolila, abych ji následoval.
Řekla také, že do perlivé koupele nejlépe se hodí perlivé víno a k mému úžasu se před námi také ihned objevilo, toliko v doprovodu samotného šéfa.
Chudák, měl asi hodně hostů, neboť byl opět trochu tuhý v zádech a pohyboval se v předklonu. Však se dnes za námi naběhal… Tázal se, zda je vše v pořádku a já mu řekl, že je a že se za ním později zastavím v recepci.
Zdál se být potěšen, a abych mu udělal radost, ujistil jsem jej, že mu dřinesu pilulky s pižmem bahenního švába, což je na housera nejlepší.
Vyvalil oči a navzdory svému zjevnému postižení kvapně zmizel.
Slečna se rozesmála a moc jí to slušelo.
Vyjádřila také přesvědčení, že jsem zaperlil, přičemž však jediné, co v našem okolí perlilo, byla voda.
Zanedlouho i víno…
PS: Povšiml jsem si, že naše a zdejší nářečí se přeci jen v několika drobnostech odlišují. Lotosovému květu říkala „rodeo“…
Jen pan šéf mne asi nemá rád. Mé pilulky předal do kuchyně a hosté si nyní stěžují na běhavku. Když si přišel stěžovat, Zavazadlo z jeho fraku učinilo žaket.
* Jak známo, Zaměplocha puje mnohovesmírem na hřbetě velké želvy A´Tuin, podpírána čtyřmi slony.
Ano, kolují sice zvěsti o pátém elefantu, ale vzhledem k faktu, že jeho existenci nikdo nikdy přesvědčivě neprokázal, je čtyřka maximálním počtem slonů na etiketách zeměplošských výrobců lihovin. Pět by pravděpodobně bylo považováno za podvrh, na jehož bázi by svou živnost založil sand jen notorický výtečník typu Kolíka Aťsepisnu.
Není tedy divu, že byl Mrakoplaš hvězdičkami na naší brandy tak ´oslněn´.
Jeho následný stav je ovšem důkazem, že se příliš nevyznal ani v astronomii…
…..
