Vítejte v mé nové talk show věnované slavným
osobnostem. Dnešní host se bohužel nedostaví, neb už bezmála sto let působí
v angažmá, které je prý natolik dobré, že z něj dosud nikdo nepodal výpověď.
Seznamte se: Gustav Mahler.
Fakta známá vzdělanému čtenáři praví následující: narozen v Kališti u Jihlavy roku 1860. Po otci Němec, vyznáním Žid, geniální děcko se sklony k depresím a nemluvnosti, jinak postupem času vynikající klavírista, z nouze světově proslulý dirigent, nadto skladatel devíti symfonií, které korunovaly období hudebního romantismu. O jeho díle vydáno mnoho knih, mimochodem byl to právě on, kdo ve Vídni uváděl premiéry Dvořákových kusů a kdo propašoval do Hamburku i Nového Yorku Smetanovu Prodanou nevěstu. Byl o ni takový zájem, že se jí začalo přezdívat „Vyprodaná“; nás ovšem nezajímají fakta, nýbrž - jsme přece v Talk show - drby…
A že jich kolem ředitele Dvorní opery vídeňské vždycky bylo, není snad třeba dodávat.
Přenesme se tudíž do sídla rakousko-uherské monarchie někdy na konci devatenáctého století, v době zhruba kolem oběda. Na vlečce pozvolna odcházející secese vidíme malého, trochu humpolácky oděného podivína. Tedy, oblekem to není, má ho šitý na míru, ale když ono to na něm všechno tak nějak směšně plandá. Jeho mladá žena, vyhlášená to krasavice, má z něj kvůli tomu permanentní bžundu, ale zase neodpusťte bídný zjev někomu, kdo si málem tyká s císař pánem. Teď leží doma v očekávní potomka, ta manželka, a co čert nechtěl, dostala chuť na kousek sýra. Mahler, který snad nikdy nebyl nakupovat, ukončil zkoušku filharmonie dříve a nyní spěchá, aby její drobné přání vyplnil.
Jenže… jenže. V krámku, do něhož svým typicky kulhavým krokem přibyl, je těch sýrů na jednoho trochu moc. Nadto sýrař je chlap jak almara a naprosto nemá pochopení pro zákazníka, který neví co chce, ale na každý pád toho potřebuje jen „kousek“. Taky domluva, tohleto. Po drobné rozmíšce odchází slovutný umělec s obrovitou koulí čehosi, kinklá se mu to v síťovce zavěšené kolem krku. Mahler totiž nikdy nic nenosí v ruce…
Takže pádí ulicemi, už je skoro čas vrátit se zpět do ouřadu, a k tomu něco příšerné smrdí. Zvolí tedy jinou trasu a jde rychleji, protože už mírně nestíhá. Avšak smradu přibývá. Čím rychleji jde, tím je ho víc a víc. Pozoruje kolemjdoucí, zda není pronásledován nějakým vošuntem. Hm, nic. Že by kanalizace? Mahler se snadno dopálí, to se oněm ví, a zrovna teď se o něj pokouší drobná mrtvička.
Domů dorazí zmíry rozzuřen. Představa rozkošné, spokojeně se usmívající manželky mění se mu v obraz líté saně, jež jej vlastně k této smrduté anabázi potměšile přiměla… Copak nemají služebnou? Kousek sýra, že prej! Já jsem ředitel opery, ne nějakej trhovec s krávou! Škandál!
A tak všeljak podobně, dokud jej ta lítá saň neobeznámí původem onoho nesnesitelného puchu – celou dobu se line právě z té kinklající se síťovky. Poté si ještě dovolí upjatě dodat, nevděčnice, že něco obdobně odporného tedy rozhodně jíst nebude…
O radosti orchestru, jemuž bylo později onoho dne s navztekaným Maestrem spolupracovat, žádný pramen se bohužel nešíří.
Gustav Mahler v obraze prvém…
Někdy příště o jeho lásce k černému pivu a sloupávání etiket.
