“Ty
voe, tys mu projel tři mega? Dyť ´sou to i tvoje prachy, blbče… No co, máme
právníky…”
Bylo mi trochu přes dvacet a živila mne práce lektora angličtiny, tedy spíš neživila, chtělo by se říct. Práce téměř na černo, protože dohody o provedení práce standardně se obcházejí, k tomu celý den lítáte od čertu k ďáblu, po firmách, jednotlivcích a z pracovního dne strávíte polovinu na cestách, které vám pochopitelně nikdo neproplatí.
To je na prd, řekl jsem si jednoho dne a po přítelově vzoru naburácel do kanceláře jedné nejmenované brokerské společnosti. Na krku nejlepší kravatici, neb jsem nabyl dojmu, že budoucí správce milionových obnosů nesmí vypadat jako jen tak někdo.
Taky že ne. Všechno kolem značně “posh” čili nóbl, a na oblek člověka, který se mnou dělal interview, jsem za celou učitelskou praxi nevydělal.
K mému překvapení se jeho PR investigativa podobala spíše přátelskému klábosení nad šálkem kávy. Jen tak mimoděk jsem byl tázán ohledně aktálního kurzu US dolaru (22,09 v srpnu 2006), což bylo pro mé angažmá shledáno plně dostačujícím. Další hovor týkal se už jen chodu firmy, nějaké ty informace typu: jsme třetí největší na trhu, roční obrat ten a ten; čili klasická nálevna, abych si zájmu oné zářně úspěšné instituce náležitě považoval.
Rozloučení proběhlo v duchu téměř soudružském a já odcházel s vidinou tučného bakšiše, snadného vejdělku a práce, u které se člověk dvakrát nepřetrhne.
Omyl, vážení.
Sedíte celý den na telefonu, v devadesáti devíti procentech jste posíláni do míst, kam slunko nesvítí, jest vám vyhrožováno žalobou či osobní návštěvou za účasti tupého předmětu, a když klienty nedojíte jak kravské vemeno, přiběhne manažrout a prcá vás v tříčtvrtečním taktu.
To vám vydrží tak dvě hodiny, zuřivě tedy kontaktujete svá vemena a přesvědčujete je, aby koupili, prodali nebo cokoliv, hlavně aby do kýble vašeho nadřízeného přilili další smetanu.
To vše, považte, bez pevné pracovní smlouvy, jen s příslibem deseti tisíc měsíčně, “kdyby náhodou kšefty nešly”. Nemusím snad říkat, že jsem zmíněné fiňáry nikdy neviděl. Jak velká je lidská naivita…
V “share space office”, což je název pro rezlehlou kancelář, kde jsou absolutně všichni na jedné hromadě, pobíhalo portfolio různorodých existencí. Našel se zde profesionální trumpetista, který ze stejných důvodů jako já pověsil muziku na hřebík, taxikář, bývalý boxer, našamponovaný blonďák s projevem šéfa pražské galerky a spousta dalších ekonomických géniů.
Životnost průměrného makléře pohybuje se proto v řádu několika měsíců, dokud mu někdo za rohem neprovětrá kokos nebo mu nedojdou úspory.
Výhodou této práce bylo naopak časté jednodenní volno – to když přišla hláška, že je na cestě vizita z ČNB. Dodnes nechápu, že nikomu z auditorů nebylo divné, proč v kanceláři pro sto dvacet krys pobíhá najednou jen několik jedinců, schopných se prokázat náležitou kvalifikací.
Nu, závěrem jen jedna rada. Dávejte si pozor, než kývnete tirádám anonymního čáryfuka, kterému se prachy množí pod rukama rychleji než potkani v kanálech. Já už to nebudu, avšak nemám iluzí, že se firmy typu Capital Partners z té rejže zase nevyhrabou… Klasická hláška z finančních análů: “Ty voe, tys mu projel tři mega? Dyť ´sou to i tvoje prachy, blbče… No co, máme právníky…”
A propos, pane Novák, už jste viděl, co dneska dělá ta Telefónica?! Šance jak kráva, to vám povídám…
