Reportáže z cest zmateného cestovatele. Tentokrát o tom, jak jsem se jal chmury vyhnat z hlavy cyklistikou na okruhu v Zolderu.
Lehce po poledni mě přepadl splín. Vzhledem k tomu, že se v zahraničí blbě peče třeba chleba a špatně staví třeba zeď, hrozilo akutní nebezpečí depky.
A pak, cestou z práce to přišlo. Zrovna jsem jel krásnou rychlostí 20 km v hodině za pelotonem cyklistů, kteří vědomí si své početní převahy ostentativně ignorovaly fakt tvořící se kolony, když mě to napadlo. Půjdu si zajezdit na kole.
V Belgii bydlím v hotelu, který je přímo u závodního okruhu v Zolderu. Dříve se tu jezdila F1, dnes se taky občas nějaký ten závod jede, ale nejvíc je využíván cyklisty a bruslaři na in-line bruslích. V Belgii je vůbec cyklistika populární. Každý večer to tady vypadá jak v jižní Asii nebo v Neratovicích při střídání směn ve Spolaně.
V hotelu jsem se převlékl do sportovního, půjčil si kolo, vzpomněl na dětská léta a cyklistické tábory a sebevědomě vyrazil s vizí, že splynu s davem.
Ve čtvrt na sedm, kdy se okruh otevírá pro veřejnost stálo u brány asi pětadvacet nablýskaných poloprofesionálních bicyklů, u každého atletická postavička v cyklistickém dresu, helmě a brýlích a já.
Kolo s dámským rámem, řidítka model vlaštovka, přehazovačka jen na zadním kole a u kola postavička v tričku, kraťasech a teniskách za čtyři stovky.
Jsem trochu vyšší postavy. Bez pár čísel 2 metry. Kolo na mne nebylo dimenzováno. Sedlovku jsem vytáhl z rámu asi tak při dosažení dvou třetin výšky, kterou potřebuju. „Vyděržaj pijaněr, vyděržaj,“ řekl jsem si už předtím v hotelu.
Nesplynul jsem. Nikdo se ale nesmál nahlas, jen mě všichni z povzdálí se zájmem, úlekem, údivem a možná i úctou k mojí odvaze pozorovali.
Vyrazili jsme na dráhu. Startovní rovinka lehce z kopce, levá 90, táhlá pravá 180 a začal mírný protisvah a ne tak mírný protivítr. Sportovci prosvištěli a já osiřel.
Ne na dlouho. Za chvíli mě začali předjíždět sportovci, kteří dorazili později. V průběhu druhého kola 4 a čtvrt kilometrového okruhu už drandilo po dráze atletů s poloprofi koly asi 100 + 1 já.
Tou dobou jsem také zjistil, že kolo není dimenzováno nejen na mojí výšku, ale ani na mojí váhu. Postupně jsem sjel se sedlovkou až téměř na rám a vypadal jako vlk z jen počkej zajíci.
Sportovci míjející mne neúprosně minimálně dvakrát za kolo už se naprosto nepokrytě smáli a málem jsem způsobil hromadný kolaps, když mne jeden z nich, vůdce pelotonu, spatřil a málem ho to shodilo ze sedla.
Hrdě jsem opět vytrhl sedlovku a nastavil jí na nejvyšší pozici, srdnatě odkroužil ještě další dvě kola a s hlavou vztyčenou odjel na hotel. Sice jsem s davem nesplynul, ale splín byl zažehnán. A to, že jsem zvednul náladu ostatním beru jako bonus.
