Populismus – hrozba nové Bílé hory?

Nová vláda, ať už jí eufemisticky nazýváme úřednická, překlenovací, či letní (poslední označení ve mně asociuje vzpomínku na „zimního“ krále Fridricha Falckého, jehož krátký pobyt na Pražském hradě skončil bitvou na Bílé hoře), se konečně ujala funkce. Lídři politických stran po nekonečném handrkování, kdo z jejich favoritů získá jaký post, se konečně mohou soustředit na přesvědčování voličů, aby právě jejich kandidátům dali své hlasy v červnových volbách do Evropského parlamentu a na podzim jim zajistili křesla v naší Poslanecké sněmovně.

„Najděte mi vhodně umístěný balkon," prohlásil kdysi otec všech populistů José Maria Velasco (1893 až 1979), „a já se stanu prezidentem." Povedlo se a díky líbivým heslům a přemrštěným volebním slibům se pětkrát stal hlavou ekvádorského státu. Z billboardů, televizních vystoupení i dalších mediálních prezentací mám pocit, že naše současná politická reprezentace bez ohledu na stranickou příslušnost se čím dál víc inspiruje jeho vzorem. Českou republikou začíná obcházet strašidlo populismu. Hlavním cílem všech účastníků předvolebního klání je získat si přízeň „prostého pracujícího člověka z ulice", na jehož bedra  - pokud nebude hlasovat jedině a pouze pro jejich kandidáty - dopadnou se zdrcující tíží všechny důsledky současné globální finanční a ekonomické krize.  Zmíněnému, poněkud abstraktnímu a do žádné společenské kategorie nezapadajícímu voliči (může jím být manažer se statisícovým měsíčním platem i matka-samoživitelka každodenně balancující na hraně příjmů a nezbytných výdajů na domácnost) lidově řečeno slibují slepice snášející zlatá vejce a stoleček, který se sám prostře, kdykoli si jeho majitel usmyslí.

Ve snaze se co nejvíc zalíbit těm nerozhodnutým zamlčují, že politika byla, je a vždy bude uměním možného. Tedy hledáním cesty, jak sladit touhu prostých lidí po spokojeném, životě bez strachu z budoucnosti s ekonomickými možnostmi nejen konkrétného země, ale také s ohledem na aktuální hospodářské, sociální a poměry ve světě. Protože i ty do značné míry ovlivňují prosperitu jednotlivých národních států. Jenže vyložit karty na stůl by již citovaného „prostého pracujícího člověka z ulice" vyděsilo, tak je lepší ho nakrmit optimistickými vizemi šťastné budoucnosti pod vlajícími fangličkami strany, která přijde s nejpopulističtějším programem.

Nechci se pouštět do rozboru situace v latinoamerických státech, kde se populismus zrodil. Jen stručně připomenu potíže, s nimiž se vinou Chávezových „prolidových" reforem potýká Venezuela a státní bankrot, jejž vyhlásila v roce 2002 Argentina. U nás v Evropě se stal z historického hlediska populismus živnou půdou pro vznik fašistických a komunistických režimů.  Jaké to mělo důsledky, zažili ti starší z nás na vlastní kůži.

Na rozdíl od minulosti, kdy se v evropském prostoru populistickými slogany zviditelňovali především reprezentanti extrémní pravice a levice, dnes k nim stále častěji sahají také strany, jež jsou považovány za mluvčí drtivé části veřejnosti a jsou zastoupeny v současném parlamentě. Pokud se některé díky líbivým, nerealistickým, nicméně uším „prostého pracujícího člověka z ulice" příjemně znějícím slibům podaří v podzimních parlamentních volbách dosáhnout drtivého vítězství, o jakém nejčastěji sní oranžový guru Jiří Paroubek, můžeme se připravit na novou éru vlády jedné strany. Tak jako tomu bylo před listopadem 1989.