Evropě i sobě jsme to opravdu „osladili“

Je to jen několik dní, co jistý západní ekonomický analytik zahrnul Českou republiku mezi země východní Evropy. Vzbudil tím rozhořčení nejen naší politické reprezentace, ale i všech „skutečných“ vlastenců bez ohledu na barvu stranické příslušnosti, kteří cítili nutnost okamžitě důrazně upozornit, že ležíme přímo v srdci Evropy a hospodářská situace i politická kultura je u nás na vyšší úrovni než v ostatních zemích bývalého východního (čti: sovětského) bloku.

Od úterního večera je jasné, že bez ohledu na úspěchy, které Česká republika zaznamenala během prvních tří měsíců předsednictví EU, jsme se pro ostatní státy sedmadvacítky rázem stali nedůvěryhodným, nevypočitatelným a také trochu problematickým partnerem. Naznačují to nejen zatím nepotvrzené informace listu Die Welt, podle nichž špičky Evropské unie se sice navenek tváří, že se vlastně nic světoborného nestalo, potají však jednají, zda by nebylo nejlépe, kdyby se o zbytek našeho funkčního období podělily Francie, jež v čele unie stála před Českou republikou a Švédsko, které ji v této roli mělo vystřídat od července. Obavy, že nestandardní pozice, v níž Topolánkova vláda v demisi zatím „řídí" Českou republiku, by mohla uhrozit akceschopnost celého společenství při řešení naléhavých ekonomických a politických problémů, vyjadřují rovněž komentátoři vlivných i regionálních deníků od Atlantiku až po Ural.

Pád Topolánkovy vlády přišel pro Evropu v nejnevhodnější chvíli, soudí list Nürnberger  Zeitung a upřesňuje: „V době, kdy jsou v plném proudu přípravy na londýnský summit skupiny G 20, který má sladit postup při překonávání finanční a hospodářské krize, v čase vrcholících příprav na červnové volby do Evropského parlamentu..." A také před významnou a s napětím očekávanou návštěvou nového prezidenta USA v Evropě. „Je smutné," poznamenává v této souvislosti španělský deník El Pais, „že Barack Obama se při této příležitosti bude muset nechat fotografovat jako s nejvyšším představitelem EU s premiérem vlády, která už doma nemůže do ničeho hovořit, ale navenek je stále mluvčím sjednocené Evropy."  Podle analytika záhřebských novin Večernji list nejhorší je, že „šéf české vlády se chová tak, jako kdyby jeho administrativě nebyla vyslovena nedůvěra. Sebevědomě tvrdí, že dokáže sestavit nový kabinet, protože jeho strana je v parlamentě nejsilnější. Skutečnost, že většinou ve sněmovně už nedisponuje, ho zřejmě nijak nevzrušuje."  S tím se plně ztotožňuje berlínská Die Welt: „V čele EU budeme dál pracovat se stejným nasazením jako dosud, ujistil Mirek Topolánek europoslance ve Štrasburku," konstatuje autor komentáře nazvaného Evropa bez vedení. „Ale to je jen trucovité gesto.  Jak dlouho budou představitelé znervóznělých finančních trhů trpět v čele EU politickou reprezentaci, která byla ve vlastní zemi odstavena?  A jak se s tím srovnají obyvatelé našeho kontinentu, kteří jsou postiženi největší ekonomickou krizí po druhé světové válce?"

O tom, že právě ona byla příčinou pádu Topolánkovy vlády, je přesvědčen vlivný pařížský deník Le Monde. „Po Litvě a Maďarsku je Česko třetí zemí střední Evropy, kde od počátku krize padla vláda. Ukrajina připomíná lodičku kymácející se ve vlnách a Rumunsko se obrací o pomoc k Mezinárodnímu měnovému fondu. Z toho vyplývá jednoznačný závěr: Finanční krize, která byla prologem ke krizi hospodářské a poté sociální vyúsťuje v řadě evropských států v politickou." Skutečnost, že jí jsou postiženy především země bývalého sovětského bloku, zdůrazňuje bělehradský list Politika a zároveň naznačuje, komu to prospívá: „Rusové mají pokaždé škodolibou radost, když někdejší stát Varšavského paktu jako nový člen EU něco takříkajíc zvorá. Rusko své někdejší východoevropské vazaly, kteří byli přijati do unie, totiž vůbec nebere jako plnohodnotné."

Ale možná právě o potvrzení tohoto názoru Moskvy šlo takzvaným rebelům v našem koaličním táboře (přesněji loutkohercům, kteří z pozadí tahají za nitky) i levicovým stranám, kvůli nimž v úterý Topolánkova vláda padla. Jejich prvořadým cílem bylo znevěrohodnit naši zemi, která si během tří měsíců předsednictví Evropské unie získala značnou mezinárodní reputaci, v očích spojenců na kontinentě i v zámoří.

Ostatně nebylo by to poprvé v naší historii. Stačí si připomenout, že k únorovému komunistickému puči v roce 1948 došlo právě v době, kdy Československo proti vůli Moskvy podobně jako ostatní tradiční evropské demokracie uvažovalo o přijetí Marshallova plánu pomoci válkou zničeným státům našeho kontinentu. Dnes je zase ve hře posílení integrace Evropy i vojenskopolitické spolupráce s USA. Lidově řečeno, dochází na takřečené lámání chleba a není asi náhodné, že nejen v Česku, ale i v ostatních zemích někdejšího sovětského bloku se v předvečer 20. výročí pádu Berlínské zdi opět přiostřuje vnitropolitická situace.