Eurosnílci si notují: Klaus není Mitterrand!

Dělají-li dva totéž, není to totéž.  Za necelý měsíc si připomeneme 20. výročí okamžiku, kdy francouzský prezident Mitterrand během státní návštěvy v tehdejším komunistickém Československu posnídal s našimi disidenty. Pražská média a vládnoucí kruhy to označily za hrubé a bezprecedentní vměšování do našich vnitřních záležitostí. V západních zemích byl jeho krok oceněn jako odvážný a průkopnický. Podobně se nedávno rozhodl i Václav Klaus při oficiální návštěvě Irské republiky povečeřet se symbolem odpůrců Lisabonské smlouvy Ganleyem, jehož organizace Libertas vedla úspěšnou kampaň proti jejímu přijetí.

 I jeho gesto vyvolalo řadu protichůdných reakcí. Nepřekvapuje, že dublinský ministr zahraničí Micheál Martin (ostatně, má to v popisu práce) označil názory a chování českého prezidenta za „absurdní, povrchní a falešné“, odmítavě na ně (rovněž to mají v popisu práce) reagovali i někteří europoslanci a politologové oslovení českými médii v Bruselu. Ale také řada osobností i figurek naší domácí politické scény. Vytýkají Václavu Klausovi, že  poškodil dobré jméno ČR ve světě  a vzhledem k blížícímu se českému předsednictví EU, během nějž to chceme sedmadvacítce „osladit“, se choval nevhodně. Objevily se dokonce hlasy, které mu naznačily, že co si kdysi dovolil Mitterrand, je v jeho případě nepřípustné. (Že by i v demokratické Evropě platilo komunistické „všichni jsme si rovní, ale vybraní jedinci rovnější“, nebo jen autoři pozapomněli, že každý, včetně hlavy státu může svobodně vyjádřit svůj názor?)Ostatně, naši politici, ani veřejnost není v postoji k Lisabonské smlouvě jednotná. Z výzkumu STEM pro Českou televizi vyplývá, že dění kolem ní rozumí 42 procent lidí, zbytek však nikoli. Třetině lidí je uvedený dokument lhostejný, jeho příznivců je třetina, odpůrců čtvrtina. Pro schválení Lisabonské smlouvy je 37 procent dotázaných, proti třetina. Zbývajících 30 procent je nerozhodnutých. Podle tohoto schématu tedy škodí obrazu ČR v zahraničí i její odpůrci a nerozhodnutí, včetně Ústavního soudu, který zkoumá, zda Lisabonská smlouva je v souladu s naší ústavou.Osobně nepatřím k euroskeptikům, ale ani k naivkům, kteří se nechávají krmit představou, že přijetí Lisabonské smlouvy bude tím historickým krokem, který odstraní všechny nevyřešené problémy, jež náš kontinent a jeho jednotlivé státy sužují. Spíš dá víc moci úředníkům, kteří předkládají někdy doslova absurdní návrhy, či činí rozhodnutí, která jsou směšná a malicherná. Jen pro osvěžení paměti připomenu aktivity na povinné zavedení dětských pojistek na plynové zapalovače, aniž by vzali na vědomí, že požár může nezletilec způsobit i sirkami, či památečným benzínovým zapalovačem po dědečkovi. Nebo dotace na výstavbu sjezdovky v Dánsku, kde „nejvyšší velehora“ ční nad okolní krajinou do „hrdé výše“ šestatřiceti metrů. A to už nemluvím o návrhu českého eurokomisaře Vladimíra Špidly, který sní o tom, že zaměstnanci nad padesát let se dobrovolně vzdají poloviny svého platu, který si vydobili celoživotní usilovnou prací, aby si udrželi pracovní místa, na něž se tlačí mladší a méně honorovaní konkurenti.

Vím, že evropské společenství potřebuje jako každý politicko-ekonomický útvar základní zákonnou normu, jíž by se řídil. Ta však nevznikne tím, že ti, jejichž životy bude ovlivňovat, budou nadšeně tleskat každému traktátu placených úředníků, ale jen širokou diskusí nad jeho textem. A v ní mají právo otevřeně vyjádřit svůj názor jak eurosnílci, tak i euroskeptici typu Václava Klause, aniž by byli okamžitě označeni za diverzanty poškozující sjednocování Evropy. Za ty bych označil spíš huráevropany, kteří bez mrknutí oka a čtení podepíší jakýkoli dokument, jen aby ukázali, jak jsou loajální. A navíc, až budou muset jeho literu naplňovat, mohou se licoměrně obhajovat: „My nic, my muzikanti, kteří jen musejí hrát podle bruselských not.“