ČSSD: Duchů, jež vyvolal jsem…

Běh světa neurčují naše přání a představy, řídí se fyzikálními zákony. Včetně toho, který říká, že tlak vyvolá protitlak. Zdá se, že na tuto elementární pravdu tvůrci volební kampaně ČSSD pozapomněli a nyní pláčou nad důsledky. Přitom scénář byl tak prostý: nejprve „prostého pracujícího muže z ulice“ vyděsíme katastrofickými vizemi dopadů současné světové hospodářské krize na jeho bedra a pak se v jeho bydlišti objeví družina „švarných“ zachránců v oranžových dresech, která mu nabídne záchranu, pokud jim při volbách odevzdá svůj hlas.

V klasických pohádkách i v hollywoodských historických velkofilmech tento postup vede ke kýženému happy endu, hlavní hrdina získá ruku princezny a království návdavkem. V reálném světě zřejmě nikoli. A tak není divu, že vedle nadšených příznivců proroka skvělých oranžových zítřků přicházejí na jeho předvolební mítinky i občané, kteří ještě nemají jasno, komu odevzdají svůj hlas ve volbách do europarlamentu a na podzim do naší poslanecké sněmovny, a také ti, kteří si budoucnost představují trochu jinak než lídři z Lidového domu. Je to jen přirozené.  Vždyť smyslem každého veřejného vystoupení politika je, zjistit co si o jeho názorech a plánech myslí veřejnost, přesvědčit o jejich správnosti váhající a jasnými a pádnými argumenty vyvrátit pochyby jinak smýšlejících. Šéf českých sociálních demokratů si však v podobných konfrontačních setkáních nelibuje, nejlépe se patrně cítí obklopen hloučkem „apoštolů" při živě přenášených tiskových konferencích z Lidového domu, kterými nás oblažuje na pokračování ČT 24. Při nich mu totiž nikdo neodporuje, a co si o jejich obsahu myslí prostý divák, se dozví zpětně z průzkumů veřejného mínění vyrobených na zakázku.

O to těžší pro něj musí být střet s realitou. S lidmi, kteří přicházejí na jeho mítinky, aby kladli otázky, na něž vyžadují konkrétní odpovědi, či dokonce - ó jaká troufalost - vyjádřili nesouhlas s jeho politikou. Ignorovat je, a jako by neexistovali, jen mazat med kolem úst přítomných stoupencům se nevyplácí. Chtějí být totiž také slyšeni a pozornost si vynucují úměrně tomu, jak jsou řečníky přehlíženi. Třeba tolik diskutovaným házením vajec. Politik, kterému jde skutečně o blaho země a jejích občanů, by s nimi debatoval, snažil se je přesvědčit o správnosti svých postojů. Rozhodně by nesáhl podle kdysi proklamovaného „kdo nejde s námi, jde proti nám" k hanlivým výrokům na jejich adresu, nevolal po policejním zásahu proti nim. Už proto, že oněmi „rušiteli veřejného pořádku" jsou především mladí lidé, kteří - jak sociální demokraté rádi zdůrazňují - jsou budoucností naší země. A jak lze vydedukovat z žádosti ČSSD premiérovi Fischerovi o ochranu mítinků bezpečnostními složkami, a lze se přesvědčit i na místě, k jeho sympatizantům patří zejména starší občané. Přesněji ti z nich, kteří vítají zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví a s nataženou dlaní čekají na slibované „balíčky" sociálních přilepšení. Pochopitelně z peněz, které do státní pokladny odvedou mladí v produktivním věku v navrhované progresívní dani z příjmů.

Prostě a jasně: „spanilá jízda" oranžových spasitelů neprobíhá ani podle nejnovějších průzkumů volebních preferencí tak, jak si stratégové z Lidového domu přáli. Obrazně řečeno, dostali se do stejné situace jako legendární doktor Faust, který pro světskou slávu zaprodal duši a na konci druhého dílu Goethova dramatu pak srdcervoucně vzlyká: „Duchů, jež vyvolal jsem, nemohu se zbýti!"  Ale to byl nepraktický a od reálného života odtržený intelektuál. Jinak by určitě také o pomoc proti temným silám požádal policii.