Budeme Evropany, nebo kůlem v plotě?

V domě oběšencově není radno mluvit o provaze. Stejně politicky nekorektní je v čase mezi Štědrým večerem a Novým rokem hovořit o věcech veřejných. Údajně jde totiž o období tradičně vyhrazené sebezpytování, ale také nostalgických úvah, jak v dobách, kdy zeměkoule byla kulatější než dnes, představovaly Vánoce skutečné svátky rodinné pohody a nesloužily jako nabubřelá manifestace konzumu, vyprovokovaná nenasytnými bossy všemožných obchodních řetězců, kterým jde jen o mrzký zisk a poetické kouzlo chvil, kdy„hlas zvonů táhne nad závějí a v dálce tiše zaniká…“, jim může být ukradené.

Jenže… Žijeme ve stále se zmenšujícím světě, v němž se čas nezastaví jen proto, že v zemích hlásících se ke křesťanským tradicím pokoje lidem dobré vůle, panuje sváteční atmosféra.  V níž se tvůrci televizního zpravodajství (i on-line vydání deníků) snaží o nazrávajících globálních problémech zatím pomlčet. Dozvěděli jsme se sice, že ruský premiér Vladimir Putin svolal do Moskvy schůzku světových exportérů zemního plynu a snažil se je získat pro dramatické zvýšení cen této suroviny (údajně kvůli stále vyšším investicím, jež Rusko musí vynakládat na jeho těžbu), žádný z ekonomů však už divákům nevysvětlil, jaký dopad by podobný krok měl v současné krizi na ekonomiku průmyslových zemí včetně České republiky, ani jak by se odrazil na účtech domácností za spotřebu plynu. Místo toho litovali z obrazovek drobné obchodníky, jejichž tržby navzdory předvánočnímu boomu už od října soustavně klesaly, zatímco zisků mamutích obchodních korporací se stagnace nedotkla, ale naopak.

Bez povšimnutí prošlo i vystoupení ruského prezidenta Dmitrije Medveděva, který před kamerami největší televizní stanice v zemi na Štědrý den připustil, že stát, v jehož čele stojí, má právo své zájmy hájit i násilnými akcemi. Hrozba byla sice adresována Ukrajině, jež Rusku dluží za dodávky plynu a podobný krok (citováno podle berlínského deníku Die Welt) „by připadal v úvahu teprve tehdy, až by byly vyčerpány všechny mezinárodní a právní prostředky“, nicméně připustil s odvoláním na srpnový rusko-gruzínský konflikt, „že tvrdý postup je někdy nutný“.  V této souvislosti také kritizoval NATO za jeho dlouhodobé plány sbližování s bývalými sovětskými republikami Ukrajinou a Gruzií.

Shodou okolností i český prezident Václav Klaus ve stejnou dobu pocítil potřebu ve vystoupení pro zpravodajskou televizi Z1 dát průchod svému euroskepticismu. V rozhovoru 18 minut s Milanem Knížákem se sice pustil do svého francouzského protějšku Nicolase Sarkozyho, ale především zdůraznil, že podle jeho soudu je idea Evropy založena na respektování odlišných názorů.  A evropskou integraci definoval „jako proces otevírání se, rušení bariér, přestřihávání drátů na hranicích…“  

Ale není to v dnešním světě málo?  Z Ruska, oslabeného po rozpadu SSSR, se postupně znovu stává významná světová mocnost, o stejnou pozici úspěšně usilují i rychle se rozvíjející Čína a Indie. Současná finanční a hospodářská krize stále více oslabuje dominantní postavení USA ve světě a rok 2025, kdy podle analýz CIA a dalších amerických zpravodajských služeb ztratí schopnost rozhodující měrou ovlivňovat vývoj ve světě, se nezadržitelně blíží. Současně podle názoru analytiků má ale Evropská unie v novém multipolárním světě zastávat stejně významnou úlohu jako již zmíněné Rusko, Čína, Indie a Spojené státy. Profesorka Amy Chuaová z univerzity v Yale ji charakterizuje jako novou demokratickou postimperiální supermocnost, Mark Leonard, ředitel prestižní instituce European Council of Foreign Relations, o ní hovoří jako o novém evolučním politickém útvaru, který vzniká na demokratických tradicích rozvíjejících se od dob antického Řecka právě díky své supernacionální struktuře, která se utváří od konce druhé světové války. Ekonomové upozorňují, že její hrubý domácí produkt činí 14,7 biliard dolarů, tedy o 0,9 biliardy více než USA, dvojnásobek čínského a téměř pětinásobek japonského.K tomu, aby Evropa zaujala v budoucím globálním světě skutečně významné postavení,  však nestačí „stříhání hraničních drátů, sbližování kultur a posilování mezilidských vztahů“ stylem někdejších vlaků družby, ale především pevný organizační řád. Tak jak to navrhuje prezident Sarkozy a další politici. Možná Lisabonská smlouva není tím nejideálnější způsobem, jak ho zavést, ale rozhodně zatím jediným nástrojem, s jehož pomocí ho lze vytvořit. Doby, kdy Evropanství charakterizovaly tvůrčí cesty básníků a malířů za novou inspirací do Paříže, Londýna, Vídně a Berlína, jsou totiž stejně nenávratně pryč, jako vánoční atmosféra dýchající z Alšových a Ladových obrázků. A čas nový, nové chce mít činy! Už proto, že národ, jenž chvíli postál, aby se opájel nostalgickými vidinami, zůstane nakonec opuštěný jako příslovečný kůl v plotě.