Jak udusit město

Do severních končin Čech jezdím tak jednou měsíčně. Nedávno jsem se vracel z Děčína domů na Moravu a zažil překvapivý dopravní kolaps, který se zřejmě pro místní řidiče stal dávno realitou (soudím z klidných reakcí okolostojících řidičů).

Svištíme po silnici I/30 z Ústí a pochvalujeme si s kolegou, jak jsme za chvíli na dálnici a budeme směřovat na Prahu. Najednou před námi řada červených světel. Brzdím. Zastavujeme. Kolona. "Asi nějaká nehoda", říkám a pohodlněji se uvelebuji v sedačce. Čekáme. Míjí nás několik protijedoucích aut. "Možná je tam odstavený kamion", hádá můj spolucestující. "Nevím", odvětím a snažím se zjistit, kde jsme. Zapínám navigaci a čekám na načtení satelitů. "Dolní Zálezly" čtu a koukám na červenou skvrnu, která představuje naše auto. "Tak to máme do Lovosic ještě minimálně deset kilometrů" odvětí kolega a zadívá se otráveně z okna. "Jedeme!" hlásím radostně a rozjíždíme se, abychom po asi dvěstě metrech opět zastavili. "Sakra, že by tam byl semafor?", napadne mě, když opět vidím protijedoucí auta, která působí jak pomalu jedoucí had. Po nějaké době a dalších přískocích čtu "Litochovice". "Víš co", říká hlas vedle mě, "zkus mi dát mapu, podívám se, jestli se dá někde odbočit", předávám autoatlas a zklamaný hlas vedle mě po chvíli řekne "hm, nedá..". Další minuty a další přískoky vpřed. Začínám cítit tlak v močovém měchýři, "snad tam bude nějaká benzínka", říkám si. "Lovosice"! hlásím radostně po asi 40-ti minutách. Posouváme se dále, kruhový objezd, rovinka, domy.. "Tady to musí být šílený", říkám a uvědomuji si, že při ranní cestě do Děčína vypadala ulice podobně. Další zastavení, tentokrát těsně před dalším kruhovým objezdem. Maďarský kamión zastavil před ním, přitom to vypadá, že dál žádná auta nejsou. Odepínám se a vylézám z auta, abych lépe viděl. Za křižovatkou další kus silnice a další červená světla aut.. Zalézám zpátky. "Už mě to nebaví", říkám, "zkusíme to otočit a projedeme přes město". Otáčíme se, vracíme a odbočujeme doprava. Klidná cesta přes centrum Lovosic, vypadá to optimisticky. Nálada pod bod mrazu padá po odbočení na další křižovatce. Před námi stejný obrázek - řada aut končící v dáli. Ladíme dopravní zpravodajství. Nikdo nic nehlásí. Tlak v břiše začíná být nesnesitelný. Dalších 30 minut, odbočujeme doprava a jsme v polích. Podle navigace máme ještě kilometr na dálnici. Ztrácím nervy, zastavuji na kraji, pouštím výstražné blikače a sbíhám pod násep. Úleva. Vracím se rozbředlým sněhem zpátky a zastavujeme. Lidé v autobuse se zahraniční značkou mě zvědavě pozorují. Kolega se dívá na hodinky, "hodina a půl" hlásí, "tom mi nikdo neuvěří!". Konečně hlášení v rozhlase: "Upozorňujeme na ztížený průjezd Lovosicemi, silnice na objížďce je plná děr a auta jezdí pomalu". Najíždíme na dálnici, tak tak se stíhám zařadit před dalším kamionem. Zařazuji pátý rychlostní stupeň a míříme k Praze.

Chápu nutnost uzavřít původní sjezd z D8 kvůli dostavbě této důležité komunikace. Nicméně míra zatížení Lovosic, objízdných komunikací a návazných silnic I. třídy je už takového charakteru, že cesta tímto směrem se stává noční můrou a to nejen pro řidiče, ale i pro místní obyvatele. Rychlá dostavba dálnice je podle mého názoru prioritou.