Cestovat vlakem je hlína

Ve středu jsem se vydal na služební cestu po naší republice vlakem. Auto jsem zaparkoval před našim malým nádražíčkem a 5:17 ráno vyrazil na Brno.

Když jsem byl malý kluk, tak jsem mezi Třebíčí a Brnem cestoval s rodiči poměrně často, protože v moravské metropoli bydleli prarodiče. Na vzdálenější cesty jsme se vydávali zřídka, ale v hlavě mě utkvěla vzpomínka na jednu cestu do Prahy v roce 1984, kdy ještě nebylo pravidlem, že se všude cestuje autobusem či autem. Vyjížděli jsme kolem čtvrté hodiny ranní a po cestě neustále zastavovali. Parní lokomotivy mě těsně minuly, ale vzpomínám si, že často jezdily vozy, kde místo kovu vonělo dřevo a u oken byly obrovské kliky na stahování skla. Lokomotivy „Bardotky“ byly slyšet na kilometry daleko a jak říkávají starší lidé „i ten vzduch voněl jinak“. Nebyly to však vždy vzpomínky dobré. V roce 1987 jsem jel s babičkou za příbuznými do Frenštátu pod Radhoštěm, vím, že jsme přestupovali snad miliónkrát, vozy byly špinavé,  v Nezamyslicích na záchodě jsem se málem (dítě nezvrací, že?) poblinkal, protože nejen v míse ležely lidské exkrementy a ve Frenštátě v nádražní restauraci pila babička kafe z neuvěřitelné špinavé, vroubkované sklenice.  V roce 1989 mě naložili do „odborářského“ vlaku a jelo se do Špindlerova mlýna na rekreaci do Zotavovny „Pochodeň“. Do hlavy se mi vrylo, že ač všichni říkali, že máme jako odboráři všude přednost, tak jsme čekali v každé stanici a ve Vrchlabí si jedna účastnice zájezdu podvrkla nohu, protože tam chyběly peróny.

Myslím,  že za 20 let od sametové revoluce udělaly dráhy velký krok vpřed i když je neustále patrné dlouholeté podfinancování a to hlavně na vnitrostátních rychlíkových soupravách. Moje aktuální zkušenost je taková, že spoje na sebe navazovaly, zpoždění téměř žádná. Na hlavních tratích jsou opravená nástupiště, na nádražích existuje základní zázemí, svršek je v dobrém stavu, tytam jsou doby, kdy při jízdě dělali vozy typický zvuk „tydam-tydam-tydam“. Jízda je tichá a hladká. Při své cesté přes Hradec Králové, Prahu, Děčína a zpátky jsem použil jak rychlíky (viz moje kritika v první větě), tak regionální spoje. Myslím, že zatracované „lokálky“ a „osobáky“ se velice rychle dostanou úrovní před státem placené dálkové spoje, protože operační programy EU umožňují regionům rychlou obnovu vozového parku (viz aktuální nákup švýcarských vozů pro Vysočinu a Liberecký kraj). Praha hlavní nádraží nyní připomíná hybrid mezi moderním nádražím v západních metropolích a starým komunistickým skanzenem. Jsem zvědavý, jak bude celý prostor vypadat, až všechny rekonstrukce skončí. Děčín je krásné město s ještě hezčím nádražím a příjemným personálem.  Myslím, že bychom byli ještě dál, kdybychom se nebáli  pustit na koleje konkurenci.  Bylo by to lepší jak pro České dráhy, a.s. tak pro objednatele dopravy, tedy stát či regiony, ale v neposlední řadě i pro nás – cestující. Jako první krok navrhuji přemístění jednotlivých zájmových subjektů. Dokud bude Ministerstvo dopravy, ČD a.s. a SŽDC sedět v jedné budově, nikdy se to nepodaří. To je ale určitě otázka několika let.

 Byly i věci, které mi chyběly, popř. vzbuzovaly moji nelibost. Možnost zaparkovat u našeho nádraží na hlídaném parkovišti, popř. příjezd veřejnou dopravou až k nádraží. Rychlejší cestování z Třebíče na Brno – neustále odsouvaná revitalizace trati Jihlava – Brno zapříčiňuje mírný odliv cestujících. Brněnské nádraží působí špinavě a zanedbaně – pro lepší dojem není nutné ho odsouvat, jen pořádně opravit. Připojení na internet alespoň v rychlících, to je dnes naprosté zoufalství, možnost zapojit notebook do elektrické sítě. Občerstvení – alespoň v rychlících by mohl být k dispozici bar na vozíku. Chybí hlášení zastávek ve vozech.

Přesto doporučuji všem občas vyměnit auto za vlak. Už jen pro tu změnu. Názor si pak každý udělá sám. Potom třeba řeknete, že „cestovat vlakem je hlína“.