Blog přináší čtvrtou várku Kraťasů, možnost pro všechny zúčastnit se hlasování a zkusit tak posunout někoho vybraného do výběrové pětadvacítky.
016
Minuta před smrtí
Stojím v prachu a vedru v cizí zemi. Je poledne a koupu se v potu. Mimo pouštní maskovací uniformy mám na těle neprůstřelnou vestu, na hlavě přilbu a na nohou vojenské kanady. V rukách držím svou automatickou útočnou pušku a prošlapávám si předepsanou cestičku. Mám hlídku přímo u vjezdu na naši základnu, pozoruji okolí.
Co může voják na stráži dělat, aby nerozptyloval svoji pozornost a soustředění ? Být jen sám se svými myšlenkami. Na ty nikdo nevidí, nemohou nikoho přímo ohrozit, jsou jen jeho a nikdo mu je nemůže vzít. Vlétnou mu rychle do hlavy, on se s nimi něžně pomazlí, někdy je polaská a potom, když už se jich nabaží, se samy pomaličku rozptylují do prostoru jako obláčky prachu.
Teď zrovna myslím na to, proč jsem vlastně tady ? U nás doma si hodně lidí myslí, že jen pro peníze. Někteří taky, že jsme nájemní žoldáci, co tu nemají být. Já ale tento boj nezačal, o tom rozhodli jiní. Peníze mě tady nezajímají. Před očima mám svoji rodinu, rodiče, manželku a malého syna. Hraji si s ním v zelené zahradě a usmívám se. Vidím taky přátele, které jsem poznal tady. Pomáháme si navzájem, když je nám těžko. Společně jíme, spíme, smějeme a máme slzy v očích z některých věcí, které vidíme. Nejsem vrah, ani hrdina. Mám strach, obavy, pochybnosti. Jsem jen člověk, který dělá, co považuje za potřebné. Pro sebe, rodinu, zemi, která ho sem poslala a pro obyvatele této země.
Vidím, jak se ke stanovišti blíží jeden z nich, pracuje na základně. Milý člověk, pořád hlasitě mluví, s každým si potřásá rukama. Se všemi prohodí pár slov. Dnes jde pěšky. Má na sobě bílé kalhoty a bílou košili, na nohách jen prosté boty. Je ode mě už jen několik desítek metrů a najednou se rozběhne. Ze základny v tu chvíli vyjede auto a blíží se k němu.
Zvedám zbraň a volám předepsané formulace. V tom zahlédnu jeho oči. Není v nich světlo, ale temnota. Strká ruku pod košili, kde zahlédnu dráty. To auto. Jestli vyletí do vzduchu, zahynou v něm lidi, které mám rád. Vystřelím a běžím k místnímu, už je to jen kousek, skáču a lehám na něj. Vidím záblesk. Slyším výbuch. Tma
017
Monolog
Kde jsi zas byl? Zřejmě toužíš po tom, abych zešílela definitivně… Vážně si myslíš, že takovýhle chování je normální? Nechat mě tu samotnou a jít se někam pobavit? Kdyby to bylo poprvé, neřeknu, ale stalo se to po několikátý… I když škemrám, prostě mě ignoruješ a děláš si, co chceš. Jak myslíš, že mi je? Jak se asi bez tebe cejtím? Nenapadlo tě, že mám strach? Dneska jsem si už říkala, že tě půjdu hledat, ale kam, to mi teda řekni… Jak mám vědět s kým a kde se cáráš? Prostě si konečně uvědom, že se chováš hnusně! A přestaň na mě dělat ty svý jelení oči, na který ti vždycky skočím. Dneska ne! Neodprošuj! Už vidím, jak se nadechuješ! Tím nic nezachráníš. A opovaž se nasadit to svý procítěný mnohomluvný skorokňučení, jelikož už na mě taky neplatí. Jsi horší než Kajínek. Bez vodítka se ode dneška nikam nehneš, ty útěkáři jeden hnusná, pse šerednej…
018
Jako v mrákotách
„Nechápu, proč jsem to neřešil dřív. Ale nějak mi to došlo, až když jsem tě spatřil v těch svatebních šatech. Já … chtěl jsem to říct hned, ale nevěděl jsem jak. Asi to štěstí, co z tebe vyzařovalo… úplně mě to paralyzovalo… Ani teď nevím, jak nejlíp ti to mám říct. Úplně se mi klepou ruce.“ Potáhl z cigarety a zamračeně pozoroval temný obzor. Rukou s cigaretou si přejel po čele až k hranici vlasů.
Ani jednou se na mě nepodíval, bojí se mi pohlédnout do očí. To není dobré znamení. Pozorovala jsem jeho profil a cítila, jak mi v břiše narůstá nepříjemný pocit. Útroby jakoby něco kroutilo a drtilo. Bála jsem se, co přijde. Co se mi snaží říct? A proč?
„Nebude se ti líbit, co ti teď řeknu. Budeš se zlobit, předem se omlouvám. Ale musím to říct. Považuji to za správné a čestné. Už asi tušíš, že jo?“
Ano, tuším. Jen se teď nemůžu soustředit na odpověď. Před očima se mi dělají mžitky, v břiše mám křeče a začínám mít dojem, že brzo omdlím. „Vůbec nevím, co teď s tím. Vlastně jsem doufal, že mi pomůžeš.“
Klasický průběh. Teď se ještě začne kroutit a házet rozhodnutí na mě. Už jsem podobné rozhovory párkrát zažila. Ale pár dní po svatbě?? Proč mi to dělá?! Myslela jsem, že se dokonale známe. Je jen málo věcí, se kterými jsem se mu nesvěřila. A on to na mě vybalí, navíc tady, na akci uprostřed naprosto nedostupné vesnice a s tolika známými v domě! Jak se teď mám zachovat?
„Promiň, musím na záchod. Počkej tady.“
Teď poprvé se na mě překvapeně podíval, ale to jsem už procházela brankou. Prakticky poslepu jsem nahmatala dveře koupelny. Vevnitř mi bylo jasné, že jde o vteřiny. Pokusila jsem si vybavit, co kde je, abych se nezranila a lehnout si tak, abych nezatarasila dveře. Podařilo se mi předejít mdlobám, ale nebyla jsem od nich daleko. Po pár minutách usilovného hlubokého dýchání jsem cítila, že se mi začíná vracet kontrola nad tělem. Velice opatrně a pomalu jsem se zvedla, došla do společné místnosti, kde se zábava mezitím rozjela naplno a našla manžela.
„Měl by sis s někým promluvit. Čeká u branky. Další "kámoš", co to zkusil. Já si jdu pro prášek na bolest, dostala jsem to.“
019
Pepa vstal
Pepa vstal. Vstal ráno. Večer se nevstává. Obvykle. Nasnídal se, vyčistil si zuby a šel do práce. Ten den se nic zvláštního nestalo, jen cestou zpět si zlomit čtyři žebra. Usínal v nemocnici. Usínal večer. Ráno se neusíná. Tedy... obvykle.
020
Utřinos
Ve zpocené dlani nervózně mačkal lísteček se jménem a adresou. Už dlouho si ji ve svých snech představoval – drobnou, hezkou blondýnku s pronikavýma pomněnkovýma očima. Po někom přece musel ta velká modrá kukadla zdědit!
Třesoucím prstem mačká opotřebované tlačítko zvonku u neznámého bytu. V břiše mu nepříjemně tiká budík jako časovaná bomba.
Oprýskané dveře se prudce otevírají. Uprostřed nich stojí v mírném rozkročení veliká, silná Romka s rukama v bok, zpoza její široké sukně vykukují dvě zvědavé dětské hlavičky. „Có, chceš?“ vyjede po něm, div jí žvýkačka nevypadne z pusy. „Dobrý den, hledám Jarmilu Kaláčovou“. „Nó, có chceš?“ pokračuje stále hlasitějším tónem korpulentní žena. „Promiňte, ale to bude asi omyl, jedná se o jinou Jarmilu Kaláčovou“, omlouvá se chvějícím, tichým, až plačtivým hlasem. „Příště přemýšlej, vole….“, odpovídá mu a s velkou ranou bouchne dveřmi, až omítka nad zárubní vytvoří malý bílý prachový obláček.
Skrz zdi bytu jakoby prostupoval chraplavý mužský hlas: „Jaruno, sakra, s kým to tam zase žvaníš?“ „Ale takovej pomatenej Utřinos, hledal jakousi nánu! Počkej ale, kde já ty oči viděla.…..“ „Nekecej a radši mazej pro lahváče….“
Stál na chodbě ještě notnou chvíli, neschopný pohybu. Až když uslyšel řinčivý cinkot pivních láhví narážejíc do sebe, jeho nohy se jako na povel rozhýbaly a daly do maximálního klusu, schody braly rovnou po dvou. Nezastavily se ani před vchodem, kde parta cikánských dětí na někoho hlučně pokřikovala.
Nevšiml si totiž, že mu z kapsy vypadl kapesník spolu s adresou. Ta díky potu propocených dlaní rozmočila všechna svá písmenka v neidentifikovanou modrou skvrnu.
A on běžel a běžel, daleko pryč z neznámého, nepřívětivého města………
