Vykopaná země pronikavě voněla. V jedné hroudě ležela bílá ponrava. Až naházejí zem opět dolů, bude dole žit dál, zakuklí se a příští rok se prokouše hroudou a vyleze na světlo. Gottfried však byl mrtev. Jeho život zhasl. Stáli jsme u jeho hrobu, věděli jsme, že jeho tělo, jeho vlasy, jeho oči jsou ještě tady, již proměněny, ale přece jen ještě tady, on však že je pryč a že se už nikdy nevrátí. Bylo to nepochopitelné. Naše kůže byla teplá, náš mozek pracoval, naše srdce hnalo krev žilami, byli jsme tu jako předtím, jako ještě včera, nám náhle nechyběla ruka, neoslepli jsme ani neoněměli, všechno bylo jako vždy, co nevidět odejdeme, a Gottfried Lenz tu zůstane a nikdy nepřijde za námi. Bylo to k nepochopení. Hroudy země bubnovaly na rakev. Hrobník nám dal lopaty, a tak jsme ho nyní zahrabávali. Valentin, Köster, Alfons a já, jako jsme zahrabávali už mnohého kamaráda. Lebkou mi dunivě projela stará vojenská píseň, stará smutná vojenská píseň, kterou často zpíval – „Aragonský lese, Aragonský lese - v tichý hřbitov se brzy proměníš —“
Po poměrně dlouhé době jsem se rozhodl vydat do knihovny a půjčit si něco opravdu kvalitního. Na tuhle myšlenku mě ve skutečnosti přivedla má kamarádka, mezi jejíž favority ve světě spisovatelů patří mimo jiné Erich Maria Remarque, jehož kniha „Tři kamaráda“ jí okouzlila. A tak jsem dal na její přesvědčivá slova o kvalitě celého díla a tenhle téměř čtyři sta stránkový román přelouskal. „Přelouskal“ vlastně není to správné slovo. Když říkáme „přelouskal“, dáváme tím jaksi najevo, že nás kniha příliš nezaujala, já tím však myslím spíš fakt, že v poslední době jsem pomalým čtenářem a přečtení „Tří kamarádů“ mi zabralo celý měsíc. Snad jsem si jej chtěl dostatečně vychutnat, protože teď musím poděkovat za výborný tip.
Nejsem čtenářem milostných románů a už vůbec ne červené knihovny. Ale již po prvním rozevření obálky na vás vdechne tak silný závan minulosti, neskutečné lásky a života, že nedokážete odolat a přes všechny své předsudky si knihu přečíst. I když ano, alespoň trocha romantika ve vás být musí. Pakliže ne, kniha vás může zklamat. Pokud čekáte bitky a válečnou vřavu, jakou ji znáte z hollywoodských filmů nebo Remarqovy „Na západní frontě klid“, na své si nepřijdete. Jestliže jste fanoušky pouze krvelačných horor a vážnější, jemnější literatura vám nic neříká, pak ani následující řádky nečtěte. Jsou cílené na osoby s vybranějším čichem (čímž se nechci nikoho dotknout) a alespoň špetkou romantika ve svém nitru.
Základem každé knihy je příběh. O čem tedy „Tři kamarádi“ jsou? Jak jsem již napsal, nejsou o válce. I když ani to není pravda. Spíše se přímo neocitáme na frontě. Děj románu je zasazen několik let po první světové válce, přesněji do období začínající hospodářské krize (politické události nakonec stojí jednu ze tří hlavních mužských postav život), represemi se zmítajícího Německa a bývalými vojáky, hledajícími novou chuť ke ztracenému životu. Hlavními postavami jsou tři přátelé: Lenz, Köster, Robert. Poslední zmiňovaný je také vypravěčem, který nás po celou dobu provází na každé stránce. Sbližujeme se s jeho myšlením, vášní i krutou minulostí a vzpomínkami na válku. Tihle tři kamarádi vlastí automobilovou dílnu, poměrně výdělečnou. Problémem však je, že ani jeden z nich skutečně nežije. Své životy po nocích utápějí v různých podnicích a štěstí hledají na dně láhví. A tehdy se objeví Patricie Hollmanová, její noha a štíhlé koleno vystupuje ze dveří automobilu. Ještě stále je vše při starém, v zaběhlých kolejích. Ale s postupujícím večerem a omámenými smysly začne Robert, naše hlavní mužská postava, vnímat ještě něco jiného. Že ho k té krásné dívce cosi táhne. A v následujících dnech je již ztracen. Poté, co ji začne blíže poznávat, je s rozumem v koncích. A my vidíme sami sebe při podobných záležitostech. Můžeme se s ním ztotožnit a tady bych rád vyzdvihl Remarqueův um. Jak výborně dovede vystihnout atmosféru, jak nádherně dokáže popsat skutečnost toliko známou všem bytostem obdařenými city. Pat a Robert se sblíží a my je provázíme temnými večery, příjemně vonícími lokály a i teplými a útulnými zákoutími bytů.
Pro jednou se to celé zdá až příliš idylické, pohádkové a až neskutečné. Na pozadí vzpomínek na první světovou válku se nám ale přikutálí něco krutého a Pat se ocitá v Alpském sanatoriu. Chronická choroba, která zmítá Patiným tělem se vrací stále silněji. A pokud se až doteď vše zdálo kouzelné a nezničitelné, najednou vše zahalí temný stín nezvratitelné nemoci s předem daným koncem. Přestože spolu s Robertem doufáme a věříme, držíme se naděje, větší část našeho já ví, že konec přichází až příliš rychle a nemilosrdně. Vše, co bylo a je se zdá až příliš krátké. Plytké řeči život nevrátí. Smrt přihází a na krvavém podnose přináší vzpomínky na časy dávno minulé. Jak ztracená Pat, tak i Rob rekapituluje svůj život, který se v jediném momentě zdá naprosto zbytečný a také že je. Jako dospívajícího jeho život zdecimovala válka a nyní, když nalezne elixír života, naději do budoucna, je mu Pat, jediná skutečná krása světa vytržena z náručí a vhozena na loď plující přes řeku zapomnění.
Nelze vystihnout ani vyzdvihnout všechny perly, které „Tři kamarádi“ obsahují. Není možné vypsat celý příběh i s detaily. Větší smysl však má, napsat vlastní pocity z četby, hledat smysl, jaký kniha skýtá. Pravdu, kterou každý známe. Že život je mnohdy nespravedlivý; že to nejkrásnější je často vedle nás a nám chvíli trvá, než si to uvědomíme; že život stojí za to žít naplno; a že láska k druhému člověku je to nejcennější, co v životě máme.
Pokud to ještě jde, stavím „Tři kamarády“ ještě výše než „Na západní frontě klid“. V hierarchii oblíbených knih se dělí o nejvyšší příčky a jen tak lehce na ni nezapomenu. Nese v sobě pravdu světa; poselství pro budoucí generace i onu naději a oheň, který v sobě člověk každé ráno rozžíhá.
100%
recenzi naleznete také zde: http://romankrasa.webnode.cz/literatura/valecne/tri-kamaradi-erich-maria-remarque/
