Temno přichází: Dům iluzí

Existují věci, kterým nerozumíme a nikdy neporozumíme, jdou mimo naše schopnosti vnímání...

…Kdosi do mě strčil. Probouzím se a nemohu uvěřit tomu, že to byl jen sen. Tak hrůzný a mrazivý. Tak neskutečně reálný. Rozhlížím se kolem sebe a divím se proč jsou všichni vzhůru a zděšeně se na mě dívají.

„ Vzbudil nás tvůj křik,“ vysvětluje Paul aniž bych se ptal.

Začal jsem jim tedy vyprávět svůj sen. Okamžik po okamžiku, každý svůj nádech jsem prožíval znovu, nevynechal jsem ani šumění větru. Seděli pozorně a naslouchali. Na konci mého příběhu už začínalo téměř svítat. První paprsky slunce nám olizovaly tváře, ale my i přesto stále seděli. Když jsem dovyprávěl, zůstala po příběhu mlhavá vzpomínka, ale přeci ještě děsivě jasná.

            „Je to jako tenkrát, pamatuješ Jeffe?“ tázal se Mike. Jeff se na chvíli zahloubal. My ostatní jsme ani v nejmenším nevěděli o co jde.

            „Jo, ale je to už dávno. Vážně si myslíš, že to má nějakou spojitost s tímhle?“

            „Určitě. Vím jistě, že ten chlap se taky jmenoval Stangl.“

            „Vysvětlí nám někdo z vás o co tu vlastně jde?“ promluvil za nás všechny Paul.

            „Mám jim to říct, Jeffe?“

            „No, když už jsi to nakousl.“

            „Dobře, ale je to už dávno. Asi před šesti sedmi lety, takže mi pár detailů uteče.“

            „Tak už spusť.“ Pobízel jsem ho netrpělivě.

            „Hm…takže. Víte, že se s Jeffem znám už od mala a tahle událost se stala ještě před tím než jsme někoho z vás poznali.“ Odkašlal si a pokračoval.

            „Bylo nám tehdy ani ne dvanáct. Rozhodli jsme se s Jeffem vyjet v létě na kolo, To léto den co den pršelo, ale my nechtěli promrhat příležitost se projet. Nafoukl jsem si svoje kolo Favorit. Tenkrát bylo ještě jasně zelené a ve dvě hodiny jsem vyrazil k Jeffovi domů, přesně jak jsme se domluvili. Jeff už na mě čekal, je to tak Jeffe?“

            „Mhm.“ Jeff jen nepatrně přikývl, usoudil jsem, že se nejspíš snaží také vzpomínat.

            „A co bylo dál?“ zeptal se Nick.

            „Jo…Mhm. No, takže jsme hned vyrazili na projížďku, bez jídla, bez svačiny, jen s lahví vody připásanou ke kolu. Zamířili jsme na sever od Newroof, směrem k nádraží…

                                                                       DŮM ILUZÍ (ILUZIONISTA)

            Znáte Jeffa, chtěl se vytahovat a tak jsme se předjížděli. Nic netušíc kráčíme stále blíž k zatracení. Nad našimi hlavami se začínají seskupovat černá mračna. My však radostně poletujeme silnicí jako pominutí. Vzrušení nás neopouští ani ve chvíli, kdy začnou z nebe padat první kapky deště.

Radujeme se a projíždíme mezi kapkami - závodíme. Volám na Jeffa: „Zpomal!“ ale on letí stále stejnou rychlostí. V tom před ním oblohu pročísne blesk. Jeff padá k zemi. Přijíždím k němu. Zdá se být v pořádku, ale copak jsem lékař?

            „Jak jsi na tom?“ optám se ho na jeho zdravotní stav.

            „Už mi bylo líp. Cítím se ospale.“

            „Tak se pokus vstát,“ mezitím slezu ze svého kola a jdu se podívat na jeho. Blesk mu oddělil řídítka od zbytku. Na sedačce Jeff dosud seděl a tyč s řídítky se povalovala o kus dál. Jeff blekotal cosi o tom, že nemůže vstát, protože ho strašně bolí zadek.

            „Tak si nastup ke mně,“ pomohl jsem mu vstát a posadil se za mě na mého Favorita. Občas se mi Jeff zdál trochu mimo, tak jsem přidal rychlost. Šlapal jsem do pedálů až mi karty na kolech pleskaly v pravidelném rytmu. Vrátit se? To mě napadlo jako první, ale byli jsme už příliš daleko od domova. Šlapal jsem tedy dál. Říkal jsem si, že tady někde přeci musí být nějaký dům, kde bychom si mohli konečně oddychnout a schovat se tak před deštěm, který byl stále prudší. Přední kolo mi každou chvíli zapadalo do louže a záda jsem měl celá mokrá. Vítr kolem mne vál a já se modlil ať je tady poblíž nějakej barák. Za sebou jsem uslyšel, jak Jeff drkotá zuby.

Chtěl jsem se ohlédnout, ale něco mě upoutalo. Přede mnou se zčista jasna postavil dům. Kámen po kameni, cihla po cihle. Nemohl jsem uvěřit svým očím. I přesto jsem byl ale příliš unavený, než abych jel dál. Raději jsem tedy slezl a pomohl Jeffrymu. Pak jsem pohlédl na již stojící dům. Přistoupil jsem ke dveřím. Neodvažoval jsem si dům prohlédnout a už vůbec jsem se nechtěl podívat na střechu, kde vyčkávalo obrovské hejno vran. S každým praskotem či šustotem na nás pohlédli. Déšť jim nevadil Temné strážkyně živých i mrtvých seděli blízko u nebe a hleděli na nás svým vnitřním zrakem plným odsouzení.

Jakmile jsem pootočil železnou koulí, dveře se otevřely a nás udeřil do obličeje hnilobný závan. Prostupovali jsme puchem a já hledal místnost, kde bychom si mohli s Jeffem odpočinout. Nějakou dobu mi trvalo než jsem si zvykl na všude panující šero. Otevřel jsem asi třetí dveře a uvnitř v pokoji byla křesla a gauč. To jsem hledal. Posadil jsem Jeffa do jednoho z křesel a já sám odešel zpět do chodby na průzkum. 

Ihned poté, co jsem za sebou zavřel dveře se všechno změnilo. Tedy alespoň se mi to zdálo. Chodba se jevila delší a temnější. Na zdech zářily louče, které prosvětlovaly celé spodní patro. Sejmul jsem jednu z nich ze zdi a vydal se na obchůzku. Otevíral jsem každé dveře a vždycky za nimi byly jen prázdné místnosti.

Už jsem to chtěl vzdát a vrátit se s nepořízenou, ale za dalšími dveřmi se něco dělo. Vešel jsem do místnosti a stál čelem ke dveřím, které jsem právě zavíral. Když jsem se otočil, nevěděl jsem zda sním či bdím. Přede mnou byla má třída a všichni spolužáci se mi posmívali. Jak jsem zjistil, byl jsem u katedry a naše paní učitelka na mě cosi mumlala. Teprve po třetím zvolání jsem se vrátil k sobě. Pohlédl jsem na ni: „Miku , ihned se oblékni!“ netušil jsem, co to má znamenat. Co to po mně chce? Pocítil jsem chlad na svých prsou. Zahýbal jsem prsty na noze a zjistil, že stojím bosý na studené školní podlaze. S obavami jsem shlédl dolů. Můj malý zimou svraštělý úd fialověl. Jako by se dostatečně neprokrvoval. Vztáhl jsem k němu ruku, abych s ním trochu zahýbal, ale učitelka mě švihla rákoskou přes prsty a zasáhla i můj penis, jenž ještě více zmodral.

„Nesahej si na to nebo ti ty prsty useknu!“ zadíval jsem se na ni, pak na svůj pyj a znovu na ni. Všichni se mi smály. V podbřišku jsem ucítil jemně šimrání spojené s tvrdnutím a můj modrý penis se ztopořil. S prosebným pohledem jsem pohlédl na magistru, ale ta mě uzemnila svým odporem. Popadla rákosku a udeřila mi do údu. Znovu a znovu zasahovala to malé hádě, které se mi kývalo mezi nohami. Nevím, co bylo horší, jestli mé vlastní biřmování nebo výsměch celé třídy a můj stud. Učitelka znechuceně pohlížela na můj zkrvavený penis a stále do něho bušila, jako by snad šlo o zmiji nebo jinou havěť, které se lidé obyčejně bojí. Křičel jsem: „Néé!“, ale nikdo mě nevnímal. Prosil jsem, ale nikdo mé prosby nevyslyšel. S brekem jsem se otočil a sledoval dveře. Nedokázal jsem se hnout z místa. Oblast nad stehny byla celá od krve a místo penisu mi vlál jen roztrhaný cár kůže. Opustil jsem rozvztekanou magistru, jež za mnou něco ječela a utíkal jsem pryč. Chtěl jsem odtud zmizet.

Vyběhl jsem ze dveří, zabouchl za sebou a znovu jsem se ocitl na chodbě uvnitř domu požehnání i prokletí. Sáhl jsem si mezi nohy a můj malý kamarád tam pořád byl- v pořádku a celý. Dokonce jsem byl oblečený! Nyní jsem již pokračoval daleko opatrněji a s přerývaným dechem, který mne přiváděl do extáze při pomyšlení na další zážitek.

Za sebou jsem zaslechl kroky, otáčím se, ale nikdo tam není. Otáčím klikou a vstupuji do další ještě delší chodby. Po pravé straně vlají zářivě rudé závěsy a po levé jsou opět dveře. Otevírám hned ty první. Zmocňuje se mě napětí a očekávání. Pohání mne zvědavost, chci vědět, co za nimi bude tentokrát. Zavřu je za sebou a otáčím se. Doufal jsem, že tam už nebude nic tak odporného jako předtím. Nebylo! Místo toho jsem tam nalezl něco mnohem děsivějšího. Nikde nikdo nebyl. Byl jsem sám v jakési místnosti a uprostřed ní stála rakev, v níž kdosi ležel. Přistoupil jsem blíž. Rakev položená na starém dřevěném stolku byla bílá a malá. Příliš malá pro dospělého člověka. S bušícím srdcem jsem do ní pohlédl, neboť byla otevřená.

Zděšení ovládlo můj pohyb. Třesu se po celém těle. Uvnitř rakve leží můj pětiletý bratr. Zohavený a zakrvácený. Jedno oko má vyšťouchlé a na obličeji mu raší velké bílé puchýře. Chci se svého bratříčka Jamieho dotknout, ale všimnu si jeho odpuzujícího šklebu. Ten výraz ve tváři jako by říkal: „Všechno je to tvoje vina!“ Zatřesu hlavou a snažím se vzpamatovat. Co se mu vlastně stalo? Nevím, a to je na tom to nejhorší. Já nevím…Hledím do rakve a můj bratr se na mě potutelně směje.

Kdosi mi sáhl na rameno. Otáčím se a zjišťuji, že místnost je plná mých příbuzných. Ten, kdo mne chytil za rameno byla má máma. Cosi mi říká a odvádí mne od rakve. Byl jsem jí vděčný dokud nepromluvila: „Všechno je to tvoje vina! Kdybys nebyl, mohl Jamie žít! To tys ho zabil. Vím to, všichni to víme!“ Rozhlédl jsem se po místnosti a viděl, že ostatní kolem nás utvořili kruh a souhlasně pokyvovali hlavami. Vedle svého otce jsem uviděl stát Jamieho. Táta ho držel kolem ramen a brácha měl pořád ten stejně děsivý úsměv. Zvedl ruku a ukázal na mě.

„Já vím Jamie, je to jeho vina! Ty za nic nemůžeš,“ pronesla mamka a zmrazila mě pohledem.

„Já…já…“ nedovedl jsem ze sebe vypravit jediné slovo.

„Nekoktej nám tady. My víme, jak to je. Zabil jsi ho a nezkoušej zapírat. Už co jsi se narodil, věděla jsem, že z tebe jednou vyroste grázl a chuligán,“ pronesl otec do hrobového ticha. Po tváři mi stékaly slzy. Utřel jsem si je hřbetem ruky a se slzami zmizeli také postavy v pokoji. Chvíli jsem zíral do prázdna a potom přešel ke skřínce stojící nyní jako jediný nábytek v místnosti. Našel jsem v ní několik novinových výstřižků. Namátkově jsem vytáhl Newroof daily z 21. června 1949 a začetl se.

MILENČIN VRAH ZNOVU UDEŘIL

Newroof- Včera v noci nalezla policie tělo mrtvé dívky. Policie z tohoto hrůzného činu podezřívá jejího přítele Franze Stangla, syna velitele koncentračního tábora Treblinka. Stangl by mohl podle policie údajně být zabiják zvaný „milenčin vrah“ Ten poprvé udeřil v roce 1946 a od té doby opakovaně vraždí. Na kontě zatím má přibližně 20 mrtvých žen, přičemž jeho oběti bývají většinou brutálně zabity, znásilněny a následně rozčtvrceny. Všechny mrtvé byly milenkami Franze Stangla, který je prozatím držen ve vazbě, dokud se nenaleznou důkazy, které by vyvrátili fakt, že je za tyto činy zodpovědný. Starosta Newroofu nám potvrdil, že se jedná o nejbrutálnější případ sériových vražd v historii města.

Vrátil jsem útržek zpět a vytáhl větší s barevnou fotografií uprostřed. Datum na novinách bylo sotva čitelné, ale šlo poznat, že se jedná o rok 1965

SMRT NOVOROZEŇAT OBJASNĚNA

            Carldorf- Před několika dny jsme vás informovaly o nalezených tělech dvou novorozeňat ve městě sousedícím s Newroof. V bytě rodičů Stanglových byla ve sklepě nalezena tělíčka dvou narozených holčiček. Byla násilně usmrcena a zabalena do pytle na pomyje. Podle otce obou dětí, Roberta Stangla, je nemožné, aby je zabila jeho žena: „Jsem si jistý, že by to nikdy neudělala.“ Pitva dětí prokázala, že obě novorozeňata pocházejí z lůna Lisey Stanglové, která byla z těchto důvodů vzata do vazby a nyní čeká na rozhodnutí soudu. Pan Stangl se ihned přestěhoval a nyní bydlí v Newroof v domě svých předků spolu se svým nejstarším synem Franzem Stanglem…                                                          

Odložil jsem novinový článek a všechno mi došlo. Jako by mne zasáhl blesk. Nacházel jsem se v domě rodiny Stanglů, jež po celou svou historii vraždí okolní obyvatelstvo. Chtěl jsem odejít, ale upoutal mne článek pohozený navrchu šuplíku. Tento byl z roku 1975- před rokem…

                                   NEWROOF SE MSTÍ

Newroof- Rodina Stanglů, žijící ve městě Newroof je známá svými výtržnostmi a problémy. Za zmínku stojí případ „milenčina vraha“ nebo vraždy novorozeňat v sousedním Carldorf. Podle obyvatel Newroof byli Stanglovi přítěží pro celé město. V ranních hodinách pět mužů zapálilo jejich dům a spící rodina uvnitř zahynula. Byla nalezena všechna tělo, kromě Franze Stangla, nejstaršího syna Roberta Stangla, jenž má stejné jméno jako jeho děda i praděda, který je znám vražděním židů za druhé světové války. „Určitě tady někde běhá kolem a čeká na pomstu,“ zmínil se Alan Redfield, soused Stanglových. Policie zatkla pětici mužů zodpovědných za tento masakr plus několik dalších, kteří se na činu podíleli, byť jen plánováním…

Tak takhle to tedy je…Ta rodina zemřela a dům shořel. Proč tedy ale teď stojí, měl přeci lehnout popelem? O případu jsem sice minulý rok slyšel, ale netušil jsem jak to je doopravdy. Teď už znám pravdu, ale nevědomost byla daleko příjemnější. Neměl jsem již chuť dál číst. Vyšel jsem z místnosti a vydal se hledat cestu zpět k Jeffreymu.

Jenže jakmile jsem vyšel, chodba vypadala jinak. Žádné červené závěsy, žádná okna. Jen prázdný koridor, na jehož konci stály zavřené dveře. Došel jsem k nim, ale za nimi byl jen další koridor a dceře. Rozeběhl jsem se, musel jsem najít Jeffa. Připadalo mi, že běžím celou věčnost. Vždy jsem otevřel dveře a za nimi byly další. Měl jsem toho dost. Přesto jsem běžel dál, dál a dál, a přitom otevíral další dveře, další, další, další…STOP. Za posledními dveřmi, které jsem otevřel a vběhl dovnitř, byl konec. Jen zatracení. Stál jsem u srázu a hluboko pode mnou se vařila láva. Nějakých sto metrů naproti byl další sráz a u něho opět dveře. Věděl jsem, že se k nim nemohu dostat. Otočil jsem se, abych vyšel zpět, ale dveře, jimiž jsem vešel tam už nestály. Zůstal jsem v pasti.

Rozmýšlel jsem se, co mám udělat. Vrátit se zpátky jsem nemohl, nešlo to. Jít dopředu? A jak, když pode mnou vřelo magma? Tenhle dům je prokletý! Ví z čeho mám strach. Trapas, smrt a neúcta a akrofóbie. Třepetal jsem se na srázu jako šílenec v posledním tažení. Co dělat? Co dělat? Otázky neskutečně naléhavé a odpovědi jsem nenalézal. Byl jsem tu opuštěn od všeho. Od rodiny, přátel, svobody. Chtěl jsem vzlétnout, ale nešlo to. Nebyl jsem Ikaros, a i kdybych jím byl, je možné, že bych také spadl a zahynul. Nemohl jsem tam ale jen tak stát, stejně bych zemřel hlady a vyčerpáním. Žár stoupal ke mně. Pot se na mně vařil a lepil. Horko se stalo nesnesitelné. Rozhodl jsem se s tím už konečně skoncovat. Co když je to jen iluze? Co když se zabiji, ale budu žít? Už jsem o tom nechtěl přemýšlet. I přes veškerý svůj strach jsem se odvážil ke skoku do vroucí lávy. Odlepil jsem se od země a na chvíli jsem si myslel, že opravdu letím, pak jsem ale začal padat. Před očima se mi rozlévalo moře krve. Peklo, magma, co na tom záleží, hlavně, že už bude po všem…

…Šplouch. Vnikl jsem do ní…

            Seděl jsem na betonové podlaze v dlouhé chodbě. Tváře mi žhnuly, ruce pálily a já stále viděl rudě. Byl to opět jen přelud? Neochotně jsem se zvedl ze země a hledal Jeffa. Vše se vrátilo do normálu: chodba vypadala jako prve, když jsem tudy šel a Jeffa jsem nyní našel hned. Seděl v tom stejném křesle a spokojeně spal. Probudil jsem ho, i když velice nerad. Pohlédl na mne a společně jsme vyšli z domu iluzí. Venku bylo teplo, už nepršelo, už nelétaly blesky. Na obloze zářila jen jasně žlutá koule. Když jsme se otočili na dům, ze kterého jsme vyšli, zmizel. Už tam nebyl. Nebyl tam ani, když jsem se na to místo vrátil, abych ho opět našel. Vydali jsme se domů a nikomu o tom neřekli. Jen Jeffovi jsem pověděl, čím jsem toho dne musel projít. Šlo doslova o zkoušku ohněm…“