Za tento film natočená na motiy povídky F.
Scotta Fitzgeralda jsem si zaplatil 80 Kč a zašel ho shlédnout do
městského kina v Nejdku. Film se měl natáčet již v roce 1990, kdy se o
něj zajímali především Tom Cruise a Steven Spielberg. Do role Daisy
měla být údajně obsazena Rachel Weisz, ta však musela nakonec kvůli
pracovnímu vysílení nabídku odmítnout a role se tak ujala Cate
Blanchett.
Už prvních pět minut mne zaujalo. Co bylo tak zajímavého? Na počátku filmu stojí zrození hodin fungujících pozpátku. Jejich strůjce je tak vytvořil schválně. Možná se tak prý domů opět vrátí ztracení synové z války. Budou žít normálním životem, budou moci milovat, mít rodinu, pracovat a hlavně zestárnout po boku někoho milovaného. Následující hodinka je trochu moc natažená, možná by neuškodilo tento úsek zkrátit, ale kdo ví. A poté, kdy je již Benjamin starší, respektive stále mladší a mladší a opět se setkává s Daisy, tehdy si tento film zamilujete. Hlavně pro jeho nevázanost, se kterou dokázal tento složitý vztah zobrazit na plátně. Stárnoucí žena a mládnoucí mu, kteří spolu nakonec mají dcerku, jež se o svém otci dozvídá pravdu až v době, kdy její matka umírá. A pak nastoupí lítost nad osudem ubohého Benjamina, kterému nebylo dopřáno zestárnout a milovat obvyklým způsobem a který musel ujít dlouhou cestu, aby mohl alespoň na chvíli milovat a žít normálním životem. Pak vidíte malého chlapce, trpícícho stařeckou demencí a lítost je tu znovu. Jaké to asi je? Co to je za život? Žít obráceně? Film se stále zaobírá otázkou na téma, nad kterým každý z nás občas zapřemýšlí. Jaké by to asi bylo mládnout? Umět využít příležitostí?
A na konci opět stojí ony hodiny. Nyní již zaplavované vodou od hurikánu Catrina. A stále tikají pozpátku. Téměř ten tlumený zvuk slyšíte: Tikťak, tikťak, tikťak. A přemýšlíte nad příběhem ještě dlouhou po jeho shlédnutí.
